Článek
Hádat se začínali ráno. Nebylo to plánované, ale mělo to řád. On řekl, že kafe je studené. Ona odpověděla, že kdyby ho pil hned, nebylo by. Tím to bylo oficiálně zahájeno. Den mohl začít.
Byli spolu padesát sedm let. Tak dlouho, že si nepamatovali, jaké to je být s někým jiným. Ani jaké to je být sám. Jejich hádky nebyly výbušné. Byly přesné. Každý věděl, kam mířit. Každý věděl, kde to bolí, ale ještě ne tolik, aby to zničilo den.
On se jmenoval Karel. Ona Anna. Karel si stěžoval na všechno, co se dalo pojmenovat. Na počasí, na kolena, na lidi v televizi. Anna mu vyčítala, že chodí pomalu a myslí ještě pomaleji. Říkala to s rukama v bok, hlasem, který znal nazpaměť. Karel odpovídal tichým brumláním, které znamenalo víc než křik.
Sousedi si mysleli, že jsou nešťastní. Slyšeli zvýšené hlasy přes tenké zdi. Nikdy ale neslyšeli ticho. To bylo důležité.
Hádali se o věci, které neměly řešení. O tom, kde má stát hrnek. Jakým směrem se má pověsit toaletní papír. Jestli je lepší chleba z rohu nebo z obchodu u nádraží. Věci, které se daly opakovat. Věci bezpečné.
Jednou týdně se pohádali o něco většího. O peníze, které už dávno nebyly problém. O děti, které už dávno odešly. Tyhle hádky měly váhu. Ale i ty měly konec. Vždycky skončily stejně. Anna řekla: „Nech toho.“ Karel si povzdechl. A bylo po všem.
Nejhorší byl den, kdy se nepohádali.
Stalo se to nenápadně. Karel si sedl ke stolu, Anna postavila kafe. Nikdo nic neřekl. Karel se napil. Nepostěžoval si. Anna se na něj podívala. Čekala. Nic. V kuchyni bylo slyšet tikání hodin. To nebylo normální.
„Je ti dobře?“ zeptala se opatrně.
„Jo,“ odpověděl. Moc rychle.
Anna měla v žaludku prázdno. Ticho bylo cizí. Nepřátelské. Jako místnost, do které se bojíte vstoupit. Ten den se pohádali až večer. O televizi. Byla to slabá hádka. Anna z ní byla unavená. Ne uklidněná.
Od té doby si dávali pozor. Když Karel mlčel moc dlouho, Anna si rýpla. Když Anna byla až příliš tichá, Karel něco utrousil. Ne ze zlomyslnosti. Ze strachu.
Hádky byly důkazem života. Dokud měl Karel co vytýkat, znamenalo to, že vidí. Dokud měla Anna energii mu odpovídat, znamenalo to, že jí na tom pořád záleží.
Jednou Karel onemocněl. Ležel v posteli, bledý a tichý. Anna mu přinesla čaj. Nepohádali se. Ani trochu. Seděla u něj a držela hrnek, dokud ho nevypil. Mlčeli. Anna měla pocit, že se dusí.
„Neměl bys ležet tak zkrouceně,“ řekla nakonec. Hlas se jí třásl.
Karel se slabě usmál. „Zase komanduješ.“
„Někdo musí,“ odpověděla. A v očích se jí objevily slzy.
Další den se pohádali pořádně. O léky. O doktora. O to, jestli má Karel vůbec vstávat. Byla to hlasitá hádka. Plná života. Anna po ní cítila úlevu. Karel taky. Byli zase doma.
Děti jim říkaly, že by měli být na sebe hodnější. Usmívat se. Držet se za ruce. Anna se usmála. Karel protočil oči. Když děti odešly, pohádali se o to, co jim měli říct.
V noci Karel někdy nespal. Poslouchal Annu, jak dýchá. Když bylo dýchání pravidelné, ulevilo se mu. Když se změnilo, kašlal schválně hlasitě. Anna se vždycky otočila a zabručela něco protivného. A Karel věděl, že je všechno v pořádku.
Jednou Anna řekla: „Víš, že kdybychom se přestali hádat, bylo by to špatné?“
Karel přikývl. „To by znamenalo, že už nemáme co říct.“
Ráno se pohádali kvůli kafi. Bylo přesně tak horké, jak mělo. A přesně tak studené, jak Karel tvrdil. A svět se zase na chvíli srovnal.
