Článek
Psát si deník trapasů byl původně hygienický návyk. Jako čistění zubů, jen pro duši. Když jsem si zapsal, jak jsem si v pekárně spletl prodavačku s bývalou a objal ji zezadu, trapas se zmenšil na pět řádků a jeden vykřičník. Když jsem popsal, jak jsem na poradě přikývl na otázku, kterou jsem neslyšel, a zavázal firmu k něčemu, co dodnes neumím vysvětlit, bolelo to míň. Sešit byl modrý, linkovaný, kupovaný z nutnosti. Schovával jsem ho v šuplíku pod ponožkami, protože trapasy se mají držet při zemi.
Jednoho večera jsem otevřel deník a u zápisu z pondělí jsem našel tužkou připsanou větu. „Tohle nebyl trapas. To byl pokus o blízkost.“ Seděl jsem dlouho, než mi došlo, že tu větu jsem nepsal já. Písmo bylo kulaté, klidné, s malými mezerami mezi slovy. V bytě bylo ticho, které se dá krájet, a já jsem měl pocit, že mi někdo stojí za zády. Nikdo tam nebyl. Sešit ležel otevřený a tvářil se nevinně.
Další den přibyly odpovědi. U zápisu o tom, jak jsem na rande vylil víno na ubrus a snažil se to zamaskovat svíčkou, stálo: „Snažil ses zachránit atmosféru. To je vlastnost, ne chyba.“ U poznámky o tom, jak jsem zakopl na pódiu při firemním večírku, někdo dopsal: „Smál ses první. Lidi ti to odpustili.“ Nebyl to posměch. Spíš něco jako tichý, soustředěný zájem. Začal jsem psát pečlivěji, jako kdybych měl čtenáře.
Změnil jsem skrýš. Sešit putoval do batohu, pak do zamčené zásuvky v práci, pak pod matraci. Odpovědi přibývaly stejně. Když jsem popsal, jak jsem se nedokázal ozvat, když kolega shodil můj nápad, objevilo se: „Mlčení je taky volba. Někdy chrání víc než hádka.“ Když jsem si přiznal, že se bojím volat mámě, protože vždycky pláču, někdo připsal: „Pláč je signál. Možná by ho měla slyšet.“ Vždycky bez podpisu. Bez data. Jako kdyby ten někdo byl pořád se mnou.
Začal jsem odpovídat. Ne přímo, jen mezi řádky. Připsal jsem otazník, podtrhl slovo, udělal hvězdičku. U zápisu o trapném tichu v tramvaji jsem napsal: „A co s tím?“ Druhý den tam stálo: „Nechat ho být. Ticho není závada.“ U poznámky o tom, že jsem se smál v nevhodnou chvíli na pohřbu, se objevilo: „Smích je ventil. Ne posměch.“ Byl jsem klidnější. Nešťastný pořád, ale klidnější.
Zkusil jsem past. Do deníku jsem napsal detail, který jsem nikomu neřekl. Jak jsem jednou v noci mluvil nahlas se zrcadlem a slíbil si, že budu lepší. Odpověď přišla: „Sliby se zrcadlem jsou nejupřímnější. Jen se plní pomalu.“ Ruce se mi třásly. Buď mě někdo sleduje, nebo mi někdo rozumí víc, než je zdrávo. Obě možnosti byly děsivé i uklidňující zároveň.
Začal jsem si všímat věcí. V práci mi kolegyně podala propisku přesně ve chvíli, kdy jsem ji hledal. V pekárně mi prodavačka řekla „hezký den“ jinak než obvykle. V tramvaji se na mě někdo díval déle, než je slušné, a pak se usmál, jako by mě poznal. V deníku se objevila věta: „Ne všichni, kdo tě vidí, tě soudí.“ Podtrhl jsem „vidí“.
Jednoho večera jsem napsal, že už mě nebaví být vtipem vlastního života. Že chci být někdy vážně. Odpověď byla krátká: „Vážnost není bez humoru. Je to humor bez obrany.“ Zavřel jsem sešit a poprvé jsem se nahlas zasmál. Ne hořce. Normálně. Jako člověk.
Rozhodl jsem se zeptat přímo. Na poslední stránku jsem napsal: „Kdo jsi?“ Čekal jsem dny. Nic. Napsal jsem další trapas, schválně banální. Nic. Deník mlčel. Začal jsem panikařit. Jako když přestane zvonit telefon, na který jste si zvykli.
Odpověď přišla až uprostřed noci. Jedna věta, jiným písmem než obvykle, trochu roztřesená. „Jsem ty, co ses naučil odpovídat.“ Seděl jsem na posteli a četl to znovu a znovu. Nebyl to trik. Nebylo to hezké vysvětlení. Bylo to nepohodlné a pravdivé.
Od té doby píšu dál. Odpovědi se objevují méně často. Někdy žádné. Někdy jen tečka. Trapasům už se směji dřív, než je zapíšu. A když se mi něco povede, nenapíšu nic. Ne proto, že by to nebylo důležité. Ale proto, že si to dokážu říct sám.
