Článek
Když babička zemřela, zanechala mi starou dřevěnou truhlu plnou pokladů. Nebyly to šperky ani zlato, spíš takové ty drobnosti, které pro ni měly nesmírnou cenu: sušené bylinky, zažloutlé dopisy převázané stuhou, fotografie vybledlé časem a pak taky šátky. Měla jich celou sbírku, barevné, vyšívané, hedvábné i vlněné. Všechny voněly po levanduli a vzpomínkách. Jeden z nich, složený na samém dně, se ale od ostatních lišil. Byl velký, z hrubého lnu a měl zvláštní, neurčitou barvu, něco mezi šedou a starou zelenou. Nikdy jsem ho na babičce neviděla.
Pár týdnů po pohřbu jsem se rozhodla truhlu probrat pořádně. Každou věc jsem vzala do ruky, snažila se si představit babičku, jak ji drží, jak se jí dotýká. Ten šátek jsem vytáhla jako poslední. Byl těžký a na první pohled nezajímavý. Připadal mi obyčejný, skoro jako kus plachty. Chtěla jsem ho odložit, ale něco mě zarazilo. Na jednom z rohů jsem si všimla sotva znatelného vyšívání. Dvě propletené iniciály – E. M. Babička se jmenovala Marie, takže to nemohly být její iniciály. Možná patříval někomu jinému v rodině? Nebo to byl jen náhodný nápis?
Rozložila jsem ho. Byl obrovský, mnohem větší, než jsem čekala. A v tu chvíli jsem málem omdlela. Ne proto, že by byl krásný, ale spíš pro to, co se na něm začalo objevovat. Když jsem ho natáhla na podlahu, uvědomila jsem si, že se na něm něco leskne. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen prach, nebo snad nějaká plíseň. Ale ne. Byly to podivné mapy. Ne mapy měst ani krajin, ale spíš takové symboly, čáry, tečky, kruhy. Byly vyšité jemnou, stříbrnou nití, která byla tak nenápadná, že jsem si jí zprvu vůbec nevšimla. A právě ty mapy se zdály být živé. Jak se na ně dopadlo světlo, začaly se měnit, jako by se pohybovaly.
Chvíli jsem stála ohromená, neschopná pohybu. Co to, u všech všudy, je? Nikdy jsem nic podobného neviděla. Připadalo mi to jako něco z fantasy románu, jako starověká mapa k pokladu, nebo snad tajná šifra. Zkusila jsem si vzpomenout, jestli babička někdy mluvila o nějakých záhadách, o tajných společenstvích, o magii. Nikdy. Byla to praktická žena, která se starala o zahradu a pekla ty nejlepší koláče na světě. Tyhle věci se k ní prostě nehodily.
Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Když jsem je znovu otevřela, mapy tam byly stále, jen se zdály být ještě výraznější. Přistoupila jsem blíž a klekla si k šátku. Dotkla jsem se jedné ze stříbrných čar. Byla chladná a hladká. Najednou jsem ucítila slabé brnění v konečcích prstů, jako by se do mě přelil nějaký proud. Rychle jsem ruku stáhla. To už bylo moc. Tohle nemohl být jen obyčejný šátek.
Další dny a týdny jsem se k šátku vracela. Zkoušela jsem ho zkoumat pod různým světlem, hledat nějaké skryté zprávy, nějaké vysvětlení. Nic. Symboly zůstávaly záhadou. Ukázala jsem ho pár přátelům, ale nikdo z nich netušil, co by to mohlo být. Jedna kamarádka navrhla, že je to možná nějaká umělecká instalace, nebo moderní umění. Ale to mi nesedělo. Bylo to moc staré, moc tajemné.
Často jsem přemýšlela, proč mi babička ten šátek odkázala. Věděla, co je na něm? Snažila se mi něco vzkázat? Možná to byla jen stará látka, která se jí líbila, a já si do ní teď promítám své vlastní fantazie. Ale to brnění v prstech, ten pocit chladu a tajemna… to nebylo jen v mé hlavě.
Teď šátek leží složený v té samé truhle. Někdy, když se cítím osamělá nebo když mi babička chybí, ho vytáhnu. Rozložím ho na podlaze a jen se na něj dívám. Ty stříbrné mapy mi připomínají, že svět je plný záhad, které čekají na odhalení. A možná, jen možná, mi babička zanechala víc než jen starou látku. Možná mi zanechala klíč k něčemu, co je mnohem větší a tajemnější, než si dokážu představit. A já si s každým pohledem na něj pokládám otázku: Co mi ten šátek chce říct? A co s ním mám dělat dál? Je to jen kus staré látky, nebo brána do neznáma?
