Článek
Je to téma, které se v mnoha rodinách řeší šeptem, někdy i bouřlivě. Blíží se září, dítě je předškolák a najednou se objeví otázka: má jít do školy, nebo mu dopřát ještě rok? Pro rodiče je to často těžké rozhodování, plné pochybností a nekonečných diskuzí. Ale co když se do toho vloží ještě babička, která má jasný názor – odklad je přece nejlepší? Přesně to teď prožívám.
Moje dcera, říkejme jí Klárka, má v září nastoupit do první třídy. Je chytrá, zvídavá, ráda si hraje, ale občas je ještě taková zasněná. Ještě jí občas něco upadne, umí se na něco plně soustředit, ale taky se nechá snadno rozptýlit. Jako každá šestiletá holčička. Jsem s ní každý den, vidím její pokroky, ale i ty malé nedostatky, které k tomuto věku patří. Dlouho jsem zvažovala, co bude pro ni nejlepší. Konzultovala jsem to s paní učitelkou ve školce, hledala informace, četla články. Všechno ukazovalo na to, že je připravená.
Jenže pak se do toho vložila moje máma. Klárčina babička. Vždycky měla na všechno jasný názor a málokdy si ho nechala pro sebe. „Cože, do školy už letos? Vždyť je ještě tak maličká! Podívej se, jak pořád lítá po zahradě, je jak z divokých vajec. A ty její písmenka… vždyť ještě ani neumí pořádně napsat svoje jméno! Dejte jí odklad, prosím vás! Vždyť bude jenom trpět.“ A takhle to začalo. A vlastně nikdy ani neskončilo.
Argumenty mé mámy jsou vždycky podobné. „My jsme měli odklady skoro všichni, a podívej se, jak jsme dopadli! Jenom zbytečně spěcháte. Ten rok navíc jí prospěje. Bude si víc hrát, dozraje, bude mít klid.“ Chápu, že to myslí dobře. Opravdu. Vím, že chce pro vnučku to nejlepší. Ale ten neustálý tlak, ty poznámky při každé návštěvě, při každém telefonátu – to je vyčerpávající.
Zkoušela jsem jí vysvětlovat. Že dneska už je to jinak, že se odklad nedává automaticky, že to musí doporučit psycholog a pediatr. Že pro některé děti je naopak odklad spíše na škodu, protože se pak ve škole nudí a ztrácejí motivaci. Že Klárka potřebuje nové podněty, že je zvídavá a už se těší na učení. „Ale to se jenom říká! Ona to pak bude dohánět, podívej se na Honzíka od sousedů, ten se taky trápil, a to ho tam strčili v šesti!“ To je typická reakce. Každý argument je smeten ze stolu zkušenostmi z její doby nebo příběhy z vesnice.
Cítím se rozpolcená. Na jedné straně chci dát na vlastní úsudek a názor odborníků. Na druhé straně je tu máma, která ve mně zasévá pochybnosti. Je to přece moje máma, která mě vychovala a jejíž názor pro mě vždycky něco znamenal. Ale zároveň vím, že žijeme v jiné době, s jinými nároky na děti a jiným systémem vzdělávání. Je frustrující, když se snažíte rozhodnout to nejlepší pro své dítě, a pak se musíte ještě bránit tlaku z vlastního okolí.
Nejde jen o odklad jako takový. Jde o pocit, že mi do mého rodičovství zasahuje někdo zvenčí. Že moje rozhodnutí nejsou dost dobrá. Že mi nevěří, že dokážu pro své dítě vybrat správnou cestu. A je to paradoxní, protože jinak si s mámou rozumíme, pomáhá mi s hlídáním a máme se rády. Ale tahle jedna věc je jako třecí plocha, která neustále jiskří.
Přemýšlím, jak to řešit. Mám se s ní pořád hádat? Mám jí to zkusit vysvětlit znova a znova? Nebo to mám prostě odkývat a udělat po svém, riskujíc, že bude naštvaná nebo zklamaná? Že to pak bude používat jako argument, když se něco nepovede? „Vidíš, říkala jsem ti to!“
Nakonec jsem se rozhodla, že budu důvěřovat sobě a Klárce. Vím, co je pro ni nejlepší. Půjdu s ní k zápisu, a pokud nám školka a poradna potvrdí, že je připravená, půjde do školy. A mámě to budu muset prostě znovu a trpělivě vysvětlit. Nebo to jen nechat být a doufat, že časem uvidí, že to bylo správné rozhodnutí. Protože koneckonců, je to moje dítě, a já jsem ta, kdo za něj nese zodpovědnost. A kdo ho zná nejlépe. A i když je babiččina láska důležitá, moje rozhodnutí musí být založeno na tom, co je dobré pro mou dceru, ne pro klid v rodině.
