Článek
A pak přijde léto. Instagramy a Facebooky se plní fotkami z pláže, modré moře, koktejly v ruce, smajlíky s ploutvemi. A vás zamrazí. Protože na těch fotkách nejsou vaši kolegové z práce ani kamarádi, kteří si na dovolenou šetří půl roku – ale lidé, o kterých víte, že nikdy nepracovali. A ani neplánují začít.
Jedna známá, co dělá na úřadě, mi nedávno vyprávěla příběh, který mě zarazil víc, než bych čekal. Přišel za ní pár, že potřebuje pomoct s vyplněním formuláře na příspěvek na bydlení. On i ona bez práce, ona na rodičáku, on „momentálně mezi zaměstnáními“. Prý by ale potřebovali pospíšit, protože za pár dní odlétají na dovolenou. Kam? Do Řecka. Sedm nocí, hotel s polopenzí. Když se jí zeptala, jak je možné, že si takovou dovolenou mohou dovolit, když nemají žádný příjem kromě dávek, žena pokrčila rameny. „My to máme vychytané. To byste nevěřila, jak se dá žít, když člověk ví, na co má nárok.“
Někteří lidé dnes už ani neskrývají, že stát berou jako dojnou krávu. Vědí přesně, kdy co žádat, jak sepsat žádost, co říct, co nepřiznat. Mají v tom systém. A když jim mezi řečí podotknete, že je to možná trochu nefér vůči těm, kdo každý den vstávají do práce, jen se usmějí a řeknou něco ve smyslu: „Každý si může vybrat, ne? My jsme si vybrali klid.“
Znám případ rodiny ze stejného města, která žije ve třípokojovém obecním bytě, dávky mají každý měsíc jisté, obě děti dostávají příspěvek na školní pomůcky, na obědy, o Vánocích dárky z charity. Do toho občas nějaký ten přivýdělek načerno, výživné, slevy a bonusy. A výsledek? Mají víc peněz než průměrná prodavačka. A hlavně – žádný stres. Ráno vstanou, dají si kávu, jdou na úřad, zajdou do Tesca, v neděli si ugrilují maso na balkoně. A když je léto, zajedou si do Chorvatska. Ne každý rok, ale skoro. Prý „na děti“, aby měly taky zážitky.
Mě osobně se to dotýká víc, než bych čekal. Moje žena chodí každý den do práce, někdy i o víkendech, já mám dvě práce, protože s jedním platem to prostě nejde. Malý dostal angínu, museli jsme s ním na pohotovost a když nám přišel účet za léky a pohotovostní poplatek, chvíli jsme přemýšleli, co odložíme. A pak vidím, jak si někdo, kdo za poslední roky neodpracoval ani den, balí kufr k moři. Nezávidím – ale ptám se, kde jsme se to ocitli. V jakém systému vlastně žijeme?
Nikdo neříká, že člověk v nouzi si nemá zasloužit pomoc. Od toho přece sociální systém je – aby podržel ty, kdo se ocitnou v krizi. Kdo pracoval, kdo něco odváděl, kdo přispíval. Ale realita je často jiná. Pomoc nedostane ten, kdo si o ni neumí říct nebo se stydí. A naopak ji dostanou ti, kteří přesně vědí, jak to „otočit“. Když slyším slova jako „vychytané dávky“, „výhodnější než makat“ nebo „proč bych chodil do práce, když mi stát dá“, nedivím se, že lidi ztrácejí motivaci a důvěru.
A pak si vezměte třeba starší lidi. Celý život pracovali, dnes žijí z důchodu, který jim sotva stačí na nájem a potraviny. A pak čtou nebo slyší, jak si někdo užívá u moře a ještě u toho stihne brát dávky, které platí právě z jejich daní. Může být větší facka spravedlnosti?
Nejde o závist. Jde o princip. O to, že se čím dál víc lidí přestává snažit. Protože proč by měli? Když vidí, že to jde i jinak. A možná i lépe. A že systém s tím nic nedělá, že nikdo nekontroluje, nekrotí, neřeší. Člověk se pak cítí jako blázen, že dodržuje pravidla, že pracuje, že platí. Že na dovolenou šetří, místo aby si šel pro dávky a do rezervačního systému u cestovky.
