Článek
Pamatuju si, jak tehdy odcházel. Kufr, batoh, cigareta za uchem a úsměv, který se snažil vypadat sebejistě. Říkal, že jede do Anglie, že tam začíná nový život. Prý bude dělat cokoliv, hlavně aby měl klid a šanci něco dokázat. Máma mu mávala z okna, já jsem brečela potichu, aby to neviděl.
Ze začátku volal skoro každý den. Smál se, vyprávěl o Londýně, o práci v kuchyni, kde loupal brambory a myl nádobí. Říkal, že se učí anglicky, že to půjde. Posílal fotky z malého bytu, kde bydlel s kamarádem. Na jedné měl mastné ruce a obličej celý od mouky, psal k tomu: „Začínáme dělat burgery, snad to jednou bude naše.“
A pak přišla ona. Emily. Zrzavá, s očima, které se smály, i když mlčela. Když jsme ji viděli na fotce, vypadali šťastně. O pár měsíců později napsal, že si otevřeli malé bistro. Prý se jim daří, lidi chodí, mají i stálé zákazníky. Měli jsme radost, že se mu to povedlo.
Pak přišlo první ticho.
Nejdřív pár dní bez zpráv, pak týdny. Když jsem mu volala, nebral to. Ozval se až po měsíci. Řekl, že je unavený, že je toho moc. Cítila jsem, že se něco děje, ale nechtěl o tom mluvit.
Jednoho dne zavolal jeho kamarád. Prý je Petr v nemocnici. Emily odešla. Byznys prý prodala s novým přítelem, byt taky. Nezůstalo mu nic. Jen nějaké dluhy, které teď nesl sám.
Když se vrátil, stál přede dveřmi a vypadal, jako by zestárl o dvacet let. Byl hubený, pohublý, s tváří bez výrazu. Jen oči měl jiné. Prázdné.
Máma mlčela, já taky. Jen jsme mu dali polévku a nechali ho jíst.
První dny skoro nemluvil. Spal, koukal z okna, občas vyšel ven a zase se vrátil. Někdy jsem ho slyšela, jak v noci chodí po kuchyni. Dlouho. Bez slova.
Trvalo to týdny, než se trochu otevřel.
Jednou večer jsme seděli u čaje a najednou řekl: „Víš, já jsem měl všechno. A vůbec jsem si to neuvědomil. Myslel jsem, že to tak bude navždy.“
Díval se do hrnku, jako by tam viděl svůj život.
„Ležel jsem v nemocnici a přemýšlel jsem. A pak mi došlo, že to bylo dávno předtím. Jen jsem to nechtěl vidět.“
Nikdo nevěděl, co mu na to říct. Máma seděla naproti a měla v očích slzy. Ale neřekla nic. Všichni jsme cítili, že slova by stejně nic nezměnila.
Časem začal pomáhat v místní dílně. Drobné práce, opravy, nic velkého. Ale viděla jsem, jak se mu pomalu vrací síla do rukou. Někdy se i usmál, ale bylo to jiné.
Jako když člověk ví, že to štěstí, které měl, už znovu nebude stejné.
Jednoho dne se zastavil u řeky. Seděl tam dlouho, koukal do vody. Když se vrátil, řekl jen: „Asi bych měl zkusit začít znovu.“
Nevěděli jsme, co tím myslí.
Ráno byl pryč.
Na stole nechal vzkaz.
„Děkuju, že jste mě nechali dýchat. Zkusím to znovu, někde, kde mě nikdo nezná.“
Máma ho našla, držela papírek v ruce a dlouho se na něj dívala. Pak ho složila a schovala do zásuvky.
Občas ho vyndá. Hladí ten papírek prsty, jako by tím mohla pohladit i jeho.
Nevíme, kde teď je.
Někdy, když prší, mám pocit, že ho slyším. Jako by ten déšť padal i tam, kde je on. Možná zase někde začíná. Možná už to nejde.
Ale vím jedno, když ten večer seděl u nás u stolu, pochopila jsem, že někdy se člověk nevrací, aby začal znovu. Vrací se, aby si dovolil přežít.
