Článek
V obchodě bylo narváno. Takové to odpoledne, kdy je jasné, že sem přišli úplně všichni děti po škole, lidé po práci, důchodci po slevách, a samozřejmě i já, která jsem si z nějakého nepochopitelného důvodu řekla, že je ideální čas „rychle něco koupit“.
Fronty byly dlouhé, ale jedna z nich byla o dva lidi kratší. Osudové pokušení. Postavila jsem se tam, sebevědomě, a už v tu chvíli jsem měla tušit, že nic krátkého nebude.
Když jsem stála asi třetí v řadě, uvědomila jsem si, že mám v peněžence jen drobné. Hodně drobných. Takové to množství, které člověk sbírá několik týdnů, protože „ty se budou hodit,“ ale pak je nikdy nikam nevezme, protože se bojí přesně toho, co mě čekalo za pár minut. Ale dnes mi chybělo jen pár korun do přesné částky. Takže ano, byla jsem odhodlaná poprvé a naposled použít svou malou železnou rezervu.
Pokladní byla žena kolem čtyřicítky, s výrazem, jako kdyby ji sem někdo přivázal a nechal ji tu žít už několik let. Zákazník před ní položil poslední položku, ona přejela čárový kód s přesností chirurga, ťukla do pokladny a monotónně pronesla cenu. Bez mrknutí. Bez výrazu. Bez duše.
Když přišla řada na mě, položila jsem svůj menší nákup, chleba, jogurt, pár zelenin a něco sladkého, co absolutně popíralo všechny moje zdravé předsevzetí.
Pokladní to naskenovala, dívala se skrz mě, jako kdybych byla hologram. Pak oznámila cenu.
A já… sáhla po drobných.
Vyndala jsem jednu hrst. Cink, cink, cink. Lidé za mnou zpozorněli. To bylo cítit. Jako když v divadle někdo šustí obalem od bonbonů.
Pokladní se na mincí podívala s výrazem, který by se dal popsat jediným slovem: ne.
„Vy budete platit… tímhle?“ zeptala se tónem, jako kdybych jí právě podala hrst hlíny nebo sbírku starých šroubků.
„Ano,“ řekla jsem klidně. „Jen chvilinku, mám to spočítané.“
Chvilinku. To slovo, jak jsem si všimla, ublížilo minimálně třem lidem za mnou.
„No to je zas den,“ povzdechl si muž přímo za mnou.
„Bože, to zase potrvá,“ přidala paní za ním.
„A já spěchám,“ zabručel další hlas.
Fronta se oficiálně obrátila proti mně.
Pokladní se tvářila, že se dívá do propasti lidské hlouposti.
Začala jsem skládat mince po pěti korunách na pult. Měla jsem systém. Měla jsem plán. Jedna hromádka, druhá, třetí…
Pokladní zakroutila hlavou a vydechla tak hluboce, až mě to urazilo.
„Víte, máme tady i platební terminál,“ pronesla sarkasticky.
„Vím, ale dneska musím hotově.“
„To vidím,“ opáčila ledově.
Další brblání z fronty. Něco o tom, že „lidi dneska fakt nemají soudnost“ a „kdo tohle ještě používá“. Nejvíc mě fascinovalo, že někteří měli potřebu reagovat tak, jako kdybych zdržovala start evakuační rakety.
Minci po minci jsem dávala stranou. Pokladní každou z nich přitahovala nepřátelským pohledem, jako kdyby zvažovala, jestli by mě za to mohla nechat zatknout.
„Můžete to dávat rovnou ke mně, víte?“ napomenula mě.
„Já jen… ať se mi to nepomíchá,“ vysvětlila jsem.
„To se vám pomíchá tak jako tak,“ odbyla mě.
Byla jsem si jistá, že ta žena vede v duchu nějakou interní hitparádu zákazníků, kteří ji nejvíc vytáčejí, a já jsem se právě vyšvihla na první místo.
Už jsem byla skoro u konce, když se přede mnou vytvořila jedna z mincí drobná miniaturní lavina. Čtyři pětikoruny se odkutálely jinam, jedna se dokonce zastavila u okraje pásu. A to byl okamžik, kdy muž za mnou vydechl tak hlasitě, že by to jeden mohl použít jako zvukovou stopu do filmu o zklamání.
„Panebože,“ zamumlala pokladní.
„Promiňte,“ pípla jsem.
Zohnula jsem se pro mince, přičemž jsem omylem loktem trochu cvrnkla do jogurtu, který se nebezpečně otočil. Pokladní cukla, jako kdyby se právě ocitla v bojové zóně.
„Mohla byste prosím neměnit uspořádání vašeho nákupu?“ řekla ostře.
„Neměním,“ usmála jsem se slabě. „Jen zachraňuju finance.“
Její pohled by zvládl vypálit kráter do země.
Když jsem konečně složila poslední minci, cítila jsem se, jako kdybych uběhla maraton na čas. Pokladní spočítala drobné, několikrát je protočila mezi prsty, jako kdyby očekávala, že jedna z mincí bude falešná, a pak s velmi hlasitým cvaknutím zavřela kasu.
„Tak.“
To „tak“ znělo jako „Táhněte a už nikdy nechoďte s mincemi“.
Vzala jsem tašku, usmála se na ni, jen tak trochu, ze zásady a odešla.
A jak jsem míjela muže za sebou, slyšela jsem ho zabručet:
„No konečně.“
Ale já jsem šla dál. Lehce, skoro vítězně. Protože ano, zaplatila jsem mincemi, přežila pohled pokladní i útok veřejnosti. A to se dá považovat skoro za hrdinský čin.
