Článek
Chtěla jsem uspořádat rodinný výlet. Nic velkého, prostě jeden den mimo domov, trochu čerstvého vzduchu, dobré jídlo a hlavně společné zážitky. V duchu jsem si představovala, jak všichni sedíme v autě, zpíváme nějaké staré hity, děti se smějí a všichni si to užíváme jako jedna velká šťastná rodina. Realita? Ta nás rozdělila víc než rozvod.
Všechno začalo nevinně. Poslala jsem rodinný chat, ve kterém jsem navrhla datum a místo – něco na půl cesty mezi námi, aby nikdo nemusel cestovat příliš daleko. „Co třeba výlet k jezeru?“, napsala jsem nadšeně. Odpovědi začaly přicházet. Manžel byl pro, děti také, babička s dědou se zdáli taky nadšení.
Jenže hned druhý den se objevila první komplikace. Nejstarší syn, který má rád dobrodružství, ale ne moc vodu, napsal: „Já bych radši hory, ne to jezero.“ Mladší dcera zase: „Já chci do zoo, tam jsou zvířátka!“ A babička? „Proč zase někde chodit? To už jsme staří, chci se jenom projít po pěkné zahradě.“ Manžel mezitím začal plánovat piknik, ale dcera chtěla radši fast food, protože „tahle příroda je nuda“.
Byla jsem ještě optimistická a snažila se skloubit vše dohromady. Navrhla jsem kompromis – půl dne u jezera, odpoledne návštěva zoo poblíž. Všichni souhlasili, a já se už viděla, jak to bude fungovat. Ale chyba lávky. Následující ráno se v rodinném chatu rozjela diskuze, jaký dopravní prostředek zvolit. Manžel by rád jel autem, ale děti chtěly vlak, protože „vlak je lepší než auto, protože můžeš koukat z okna“. Babička protestovala, že vlak je moc drahý a že by radši jela autobusem. A děda? Ten chtěl jet na kole, protože „to je zdravé a levné“.
Najednou jsem v tom rodinném chatu měla takový chaos, že jsem přemýšlela, jestli jsem náhodou nezačala organizovat výlet pro armádu, ne pro rodinu.
Když jsme se nakonec dohodli na autě (protože to bylo praktické), přišla další rána. Rozhodnutí, co s sebou vzít. Děti chtěly každý svůj batoh, plné hraček, elektroniky a svačin, manžel chtěl vzít rybářské potřeby „pro případ, že bychom mohli chytat ryby“, babička chtěla vzít deku a košík na piknik, a já jsem chtěla vzít foťák, protože jsem si představovala ty krásné fotky, které pak všichni obdivně budou sledovat.
Balili jsme asi hodinu, což znamenalo, že každý v autě měl věci, které nepotřeboval, a něco, co potřeboval, nikdo neměl. Například: klíče od auta byly skoro ztracené, náhradní boty chyběly a mobilní nabíječka byla zapomenutá doma.
A pak už jsme vyrazili. Cesta byla… no, řekněme zajímavá. Děti začaly boj o to, kdo sedí vzadu, protože „tam je lepší signál na hry“. Manžel zpíval písničky, které já nemohla vystát, a babička komentovala každé zastavení, protože si myslela, že by bylo lepší jet pomaleji a častěji si dělat přestávky. Já jsem mezitím kontrolovala mapu a snažila se udržet klid, ale mně už bylo jasné, že z toho výletu bude spíš cesta do pekla než do ráje.
Dorazili jsme k jezeru a tady začaly další komplikace. Děti nechtěly vylézt z auta, protože bylo prý příliš horko. Manžel chtěl okamžitě nahodit prut, i když jsme ještě nezaparkovali. Babička chtěla sednout na lavičku a jen tak pozorovat přírodu, ale dcera se rozbrečela, že chce do zoo. Po patnácti minutách hádek, slz a vzteku jsme nakonec začali výlet – a to se stalo rozhodujícím momentem.
Nejstarší syn nakonec na výlet nejel, protože se mu nechtělo vstávat a radši zůstal doma. Mladší dcera chtěla domů, protože jí vadilo světlo. Babička si sedla do stínu, děda si šel dát kávu do auta, a manžel se rozhodl, že je lepší zůstat v autě a chytat ryby přímo z okna.
Zůstala jsem tam sama, s foťákem v ruce a pocitem, že kdybych chtěla rozdělit rodinu víc než rozvod, ani bych to líp neudělala.
Nakonec jsme se vrátili domů rychleji, než jsme odjeli. Výlet skončil. A co víc? Místo, aby nás výlet spojil, rozdělil nás víc než kdy předtím. I když tohle nebyl ten pohádkový výlet, který jsem plánovala, naučili jsme se jednu věc – někdy je cesta plná hádek lepší než klid bez zážitků.
