Článek
Dovolená v Chorvatsku. To je pro mnohé z nás synonymum pro slunce, moře a bezstarostné chvíle. Pro moji rodinu to letos nebylo jiné. Tedy, skoro nebylo. Příběh, který se nám stal, se zapsal do naší rodinné kroniky jako jeden z těch nezapomenutelných a vtipných momentů, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. A přitom to začalo tak nevinně, u obyčejné večeře.
Už jsme si zvykli, že v Chorvatsku se domluvíme tak nějak napůl slovensky, napůl česky. Většinou to funguje, protože slovanské jazyky mají přece jen spoustu společného. Občas se sice najde nějaké to slovíčko, které způsobí drobné nedorozumění, ale vždycky se to vyřeší s úsměvem. Vždyť jsme na dovolené, na pohodu.
Seděli jsme v útulné restauraci kousek od pláže. Vzduch voněl solí a grilovanými rybami, z dálky se ozýval šum moře. Klasická idylka. Manžel si, jako obvykle, objednával jídlo a snažil se být co nejsrozumitelnější. Mluvil pomalu, zřetelně a používal osvědčené fráze, které jsme si před odjezdem narychlo oprášili. Vypadalo to, že číšník rozumí, občas něco poznamenal, občas se usmál. Všechno probíhalo hladce.
Najednou ale, když manžel dořekl další větu, se číšník začal smát. Ne takový ten milý, přátelský smích, ale spíš takový ten, co naznačuje pobavení nad něčím… řekněme originálním. Podíval se na nás, usmíval se od ucha k uchu a něco si brblal pod nos. Manžel se na něj podíval s otázkou v očích, jestli něco řekl špatně. Já jsem se snažila potlačit smích, protože to vypadalo komicky. Číšník se pořád smál a rukou si zakrýval ústa, aby ho nebylo moc slyšet, ale ty ramena se mu otřásala.
V tu chvíli, jako by se v manželovi něco zlomilo. Možná to bylo to, že jsme se snažili, fakt snažili, a on se nám smál. Nebo to byla jen ta správná konstelace hvězd. Najednou se nadechl a z úst mu vyplynula dokonale plynulá věta v chorvatštině. Ne nějaká nacvičená fráze, ale věta, která odpovídala na číšníkův smích a zároveň se ho ptala na něco ohledně objednávky. Byla to delší věta, s gramatikou i výslovností, které by se nemusel stydět ani rodilý mluvčí.
Číšník zamrzl s úsměvem na rtech. Oči se mu rozšířily překvapením. Z jeho tváře zmizelo pobavení a vystřídal ho výraz čirého úžasu. Chvíli na manžela jen mlčky zíral, jako by se snažil zpracovat, co se právě stalo. Pak se pomalu, ale jistě, narovnal, a s uznáním v očích pokýval hlavou. Bylo to takové to tiché pokývání, které říká: „Dobře, kamaráde, tohle jsem nečekal. Beru zpět všechny úšklebky.“
Zbytek večera proběhl v úplně jiném duchu. Číšník se k nám choval s mnohem větší úctou. Dokonce nám poradil s výběrem vína a přinesl nám malou porci dezertu na účet podniku. Cítili jsme se, jako bychom si právě zasloužili nějaký neviditelný odznak za lingvistickou statečnost. Manžel se jen usmíval a vypadal spokojeně. Bylo vidět, že mu ten moment udělal radost.
Popravdě, my všichni jsme byli překvapení. Manžel totiž chorvatsky umí, ale… nikdy to moc nepoužívá. Vždycky říká, že je to jen pár frází, co si pamatuje z mládí, když s rodiči jezdil k moři. Nikdy by mě nenapadlo, že má tak dobrou pasivní znalost. Vypadá to, že ty jazyky v hlavě prostě jsou a jen čekají na ten správný impulz, aby se projevily.
Tenhle příběh je pro nás takovou malou připomínkou, že nikdy nevíme, co se v lidech skrývá. A taky, že někdy stačí jen malá provokace, aby se odhalily skryté talenty. Od té doby se pokaždé, když si vzpomeneme na Chorvatsko, smějeme téhle příhodě. A manželovi ten den udělalo radost, že ukázal, že není jen turista, co neumí slovo, ale že má v rukávu i nějaké to eso.
A víte co? Od té doby ho občas popíchneme, aby promluvil chorvatsky, i když jsme v Česku. Jen tak pro radost. A on se jen usměje a řekne, že si to schovává na další dovolenou. Kdo ví, třeba se příště naučí i něco nového a překvapí nás něčím dalším. Jedno je jisté, na dovolené v Chorvatsku se mu už asi nikdo smát nebude. Ledaže by si mysleli, že si dělá legraci.
