Článek
Tohle se vám prostě stane. Jdete si takhle v klidu na nákup, myslíte na to, co koupíte k večeři, proplouváte mezi regály a snažíte se ignorovat hitparádu z rádia, která se line z reproduktorů. Všechno je v normálu. A pak to přijde. Zčistajasna. Jako blesk z čistého nebe.
Stála jsem u pultu s uzeninami a vybírala šunku. Byla tam taková menší fronta, ale nic dramatického. Předtím jsem si stihla zkontrolovat nákupní seznam a tak nějak se v duchu připravovat na zbytek odpoledne. Pak se to ozvalo.
„Teto! Teto! Vy máte mužský hlas!“
No jasně. Nejdřív jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli to nepatří někomu jinému. Možná je za mnou nějaká teta, co má fakt hluboký hlas. Ale ne. Nikdo tam nebyl. A ten hlas, ten dětský hlásek, se opakoval. A směřoval přímo na mě.
Otočila jsem se a tam stál. Malý klučina, tak možná pětiletý, s očima dokořán a prstem namířeným přímo na mě. Vedle něj stála jeho máma, která se najednou začala tvářit, jako by ji právě přepadla skupina ninja bojovníků. Zbledla, pak zčervenala a snažila se toho kluka co nejrychleji chytit.
V tu chvíli se celá fronta ztichla. Všichni se dívali. Někteří se tvářili pobaveně, někteří soucitně, někteří jen tak neutrálně, ale dívali se. A já jsem tam stála. S balíčkem šunky v ruce a s pocitem, že mi právě někdo hodil do obličeje kýbl studené vody.
Mám hlubší hlas, to vím. Vždycky jsem ho měla. Není to žádné tajemství. Ale nikdy mě nenapadlo, že by na to někdo takhle nahlas a před plným obchodem upozornil. A už vůbec ne dítě. Děti jsou prostě… upřímné. A v tu chvíli jsem si přála, aby nebyly.
Klučina se na mě díval dál, s takovou tou nevinnou zvědavostí, která je zároveň tak strašně odzbrojující. „Mamí, ona má fakt jako pánský hlas!“ prohlásil znovu, tentokrát ještě hlasitěji, pro případ, že by ho náhodou někdo v obchodě neslyšel.
Jeho máma se už snažila ho odtáhnout pryč. „Filípku! Buď zticha! To se neříká!“ šeptala, ale samozřejmě to slyšeli všichni.
A já jsem nevěděla, co dělat. Mám se smát? Mám se urazit? Mám mu říct, že se plete? Nebo mu snad začít vysvětlovat, jak funguje lidský hlas a proč některé ženy mají hlas hlubší než jiné? V hlavě se mi mísily všechny možné scénáře.
Nakonec jsem se rozhodla pro tu nejlepší strategii: úsměv. Takový ten křečovitý, ale snažící se vypadat přirozeně. „Ahoj,“ řekla jsem mu, snažíc se hlasem udělat cokoli, aby zněl jemněji. Ale moc to nešlo.
Klučina se na mě díval dál. Jeho máma už ho pomalu táhla pryč, ale on se pořád otáčel. „A taky nemá šaty!“ zakřičel na mě ještě na rozloučenou, protože jsem měla na sobě kalhoty. No to už bylo moc.
Když konečně zmizeli za rohem, ve frontě se ozval takový ten kolektivní výdech úlevy a pak se ozvaly tlumené smíchy. Prodavačka u pultu se snažila tvářit profesionálně, ale viděla jsem, jak se jí chvějí ramena.Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala. Vzala jsem si šunku, zaplatila a snažila se co nejrychleji zmizet. Ale ta slova mi v hlavě zněla pořád dokola: „Teto, vy máte mužský hlas!“
Když jsem pak doma Lukášovi vyprávěla, co se stalo, nejdřív se snažil nesmát. Ale pak to nevydržel a začal se smát nahlas. „To je prostě boží!“ říkal mezi záchvaty smíchu. „Děti jsou nejlepší!“No to jsou. Občas až moc.
Tahle příhoda mě donutila zamyslet se nad tím, jak vnímáme sami sebe a jak nás vnímají ostatní. Mám hlubší hlas. No a co? Je to součást mě. Nikdy jsem to nepovažovala za něco, co by mě mělo definovat nebo za co bych se měla stydět. Ale když vám to řekne malé dítě, a ještě k tomu takhle nahlas, tak to člověka prostě donutí se zamyslet.
A taky mi to připomnělo, jak důležité je brát věci s nadhledem. Protože život je plný takovýchhle momentů. A buď se nad nimi budete trápit, nebo se jim zasmějete. A já se rozhodla pro smích. Protože co je horší? Mít „mužský hlas“, nebo být člověk, který se kvůli němu trápí? Myslím, že odpověď je jasná.
A víte co? Příště, až mě nějaké dítě překvapí upřímností, budu připravená. Možná si nacvičím nějakou vtipnou odpověď. Nebo mu prostě řeknu, že mám hlas jako princezna z Disneyho pohádky, která zrovna chytla pořádnou rýmu. A budu se u toho smát. Protože humor je nejlepší obrana. A taky, když už nic jiného, mám teď skvělou historku na vyprávění.
