Článek
Šla jsem si takhle po městě, užívala si jarní slunce a měla pocit, že mi snad i ptáci zpívají jen tak pro radost. Na sobě jsem měla svůj nový oblíbený outfit: kanárkově žlutý svetr, lila kalhoty a neonově zelené tenisky. Ano, uznávám, barevná paleta spíš připomíná cukrárnu po výbuchu, než decentní procházku. Ale cítila jsem se v tom skvěle!
Najednou se přede mnou zjevila postava. Byla to starší paní, taková ta, co vypadá, jako by právě vyšla z katalogu "nudná elegance": béžový baloňák, tmavé kalhoty, nenápadná kabelka. Měla výraz jako někdo, kdo právě odhalil spiknutí nebo se právě chystá. Zastavila se těsně přede mnou, ruce sepjaté na hrudi, a z jejích očí šlehal plamen. Pomyslela jsem si, že se asi zeptá na cestu k poště, nebo zda v okolí není dobrá lékárna.
Ale ne. Její první věta, pronesená tichým, ale pronikavým hlasem, byla jako blesk z čistého nebe. „Dobrý den, mladá paní,“ začala, „promiňte, že vás obtěžuji, ale nemůžu si pomoct. Musím se zeptat… Kde berete odvahu oblékat se tak nahlas?“ Ticho. Absolutní, ohlušující ticho. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech a v dálce troubení auta. Nahlas? Oblékat se nahlas? Můj mozek na chvíli zamrznul, snažil se zpracovat tuhle novou kategorii módy.
Pomalu jsem se podívala na svůj kanárkově žlutý svetr. Pak na lila kalhoty. A pak na neonově zelené tenisky. Žádný z těchto kousků nevydával zvuk. Žádné cinkání, žádné šustění, žádné pískání. Jenom… barvy. Pochopila jsem. Paní nemluvila o decibelech, ale o intenzitě barev. O tom, že moje oblečení „křičí“.
Usmála jsem se. Vnitřně se mi smála bránice. Venkovně jsem se snažila vypadat co nejzdvořileji. „Omlouvám se, paní, ale nerozumím. Nahlas?“ zkusila jsem to s nevinným výrazem. Ona si povzdechla, jako by nesla břímě celého světa. „No tak přece ty barvy! Vždyť to na sebe křičí z kilometru! Není vám to hloupé? Nežijeme v cirkuse!“ Její hlas, předtím tichý, se teď maličko zvýšil. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev, ale tentokrát ne z trapnosti, ale z rostoucího pobavení.
„Víte, paní,“ začala jsem, „já si na tomhle světě žiji každý den, jako by byl poslední. A pokud k tomu patří i to, že se oblékám do barev, které mi dělají radost, pak ať si klidně křičí. Aspoň se nikdo nudit nebude!“ Pokrčila jsem rameny a snažila se působit co nejpřirozeněji, i když jsem si v duchu představovala, jak moje oblečení opravdu vydává zvuk. Třeba svetr by mohl zpívat operu a kalhoty rapovat.
Paní na mě chvíli zírala, jako bych právě spadla z Marsu. Pak si znechuceně odfrkla a zakroutila hlavou. „To je dnešní mládež,“ zamumlala si pro sebe a odkráčela pryč s výrazem, jako by právě viděla apokalypsu. Já jsem tam zůstala stát, s úsměvem od ucha k uchu. Vlastně mě ta historka dost nabila.
Celá tahle bizarní konfrontace mi připomněla, jak rozdílně vnímáme svět a co je pro nás „normální“. Pro někoho je výrazná barva v oblečení provokace, pro jiného radost a způsob, jak vyjádřit sebe sama. A já jsem si uvědomila, že se nikdy nenechám omezovat představami jiných o tom, co je „vhodné“ nebo „decentní“. Život je příliš krátký na nudné barvy a na schovávání se v šedých tónech. Můj šatník bude dál „křičet“ a já se v něm budu cítit skvěle. A pokud to někoho pobouří, no tak aspoň nebudu pro nikoho neviditelná. A to je přece taky nějaká odvaha, ne?
