Článek
Když mi dcera v záchvatu vzteku vrazila do obličeje, že jsem nejhorší matka na světě, protože jsem jí zakázala TikTok, cítila jsem se, jako by mi někdo vytrhl srdce z hrudi. Slova, která by měla bolet jen na chvíli, se mi zaryla hluboko pod kůži a pořád tam někde pálí. Nejdřív přišel šok, pak neuvěřitelná bolest a nakonec ta tíživá myšlenka – udělala jsem chybu? Jsem vážně tak hrozná?
Zakázat TikTok nebylo snadné rozhodnutí. Věděla jsem, že to nebude bez následků. Posledních pár měsíců jsem sledovala, jak se z mé veselé a zvídavé dcery stává zombie přilepená k obrazovce. TikTok se stal jejím celým světem. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, asi bych tomu nevěřila. Neustálé scrollování, porovnávání se s ostatními, TikTokové výzvy, které se stávaly nebezpečnějšími. Její nálady byly jako na houpačce – od euforie z nového virálního videa po absolutní depresi, když se jí něco nepovedlo nebo když viděla někoho „lepšího“.
Začala jsem si všímat, že se mění. Ztrácela zájem o koníčky, které dřív milovala. Kreslení, čtení, dokonce i venčení psa šlo stranou. Všechno nahradila ta aplikace. Zkoušela jsem to po dobrém. Mluvila jsem s ní o tom, jak je důležité mít rovnováhu, jak moc času jí to zabere, jak se to může podepsat na jejím spánku, na jejích známkách. Navrhovala jsem kompromisy – jen hodinu denně, jen po splnění úkolů. Nic nefungovalo. Bylo to, jako bych mluvila do zdi. Každý pokus o dialog končil hádkou nebo uraženým mlčením.
Viděla jsem, jak se její úzkost zvyšuje. Neustálá potřeba být online, nepropásnout nic, být součástí „toho všeho“. Ten tlak na sociálních sítích je pro dospělého člověka náročný, natož pro dospívající dívku, která si teprve hledá cestu. Báli jsme se s manželem, že jí to ubližuje víc, než si myslíme. Věděli jsme, že musíme jednat. A tak padlo to nepopulární rozhodnutí. TikTok půjde pryč.
Když jsem jí to oznámila, byl to výbuch. Křik, slzy, obviňování. A pak ta věta. „Jsi nejhorší matka na světě!“ Ta slova mi probodla srdce, ale paradoxně mě v tu chvíli i utvrdila v tom, že dělám správnou věc. Její reakce byla tak přehnaná, tak závislá, že mi ukázala, jak moc už je v zajetí té aplikace. Sice to pro ni bylo nesnesitelně těžké, ale já jsem zároveň v hloubi duše věděla, že to dělám pro její dobro, i když to tak teď nevypadá.
Jako rodič se prostě snažíte dát svým dětem to nejlepší. Chránit je, vést je, učit je. A někdy to znamená dělat i rozhodnutí, která jsou nepopulární a která jim v danou chvíli připadají nespravedlivá. Nikdo nechce být nenáviděn vlastním dítětem, ale někdy je láska rodiče právě v tom, že se dokáže postavit té nenávisti a dělat, co je potřeba.
Teď je to doma peklo. Ticho střídají výbuchy, dveře se bouchají, a já vidím jen naštvanou tvář místo úsměvu. Vím, že to bude trvat. Že to bude bolet. Že to bude vyžadovat spoustu trpělivosti a pevné vůle. Ale věřím, že jednoho dne mi poděkuje. Nebo aspoň pochopí. Že jí jednou dojde, že jsem jí nechtěla ublížit, ale ochránit ji. Že jsem se snažila, aby se dívala i jinam než jen do obrazovky.
Někdy se rodičovství zdá jako nekonečná série těžkých rozhodnutí. A vždycky si říkám, jestli to dělám správně. Ale pak si uvědomím, že moje role není být nejlepší kamarádka, ale být rodič. Být tou, která nastavuje hranice, i když to bolí. A i když mě to stojí titul „nejhorší matka na světě“, vím, že jsem to udělala z lásky. A to je pro mě víc než jakýkoli titul.
