Článek
Doma máme jídla dost, s manželem rádi pohostíme i nečekanou návštěvu, a hlavně byla jsem upřímně ráda, že má dcera někoho, s kým jí je zjevně dobře. Dospívající roky nebyly jednoduché, a tak když jsem viděla, jak jí to v očích jiskří, srdce mi trochu povolilo. Uklidila jsem stůl, uvařila kafe, připravila něco na zub a čekala, až se u nás objeví.
Když zaklepali, slyšela jsem ten jeho hlas dřív, než jsem otevřela. Zněl tak nějak důvěrně, ale nechtěla jsem hned přemýšlet, odkud ho znám. Těch hlasů za život potká člověk stovky, ne-li tisíce. Otevřela jsem dveře a ztuhla jsem.
Před námi stál kluk, možná o pár let starší než naše dcera. Vysoký, upravený, slušně pozdravil. A přesto, jak tam stál s úsměvem na rtech a kytkou v ruce, mně se v hlavě promítl úplně jiný obraz. Jeho oči, jeho rysy, jeho postoj. Znala jsem je. A najednou jsem si byla jistá, odkud. Ten kluk byl synem muže, který mi před mnoha lety zničil půl života. A nejen mně.
Byla jsem mladá, tehdy v práci nová. Nadšená, snaživá, plná elánu. A on byl vedoucí oddělení, charismatický, pohotový, vždy dobře naladěný. Ze začátku jsem ho obdivovala. Pak jsem zjistila, jaký je doopravdy. Manipulátor, který uměl lidi rozplakat, ponížit, zdeptat, a pak na chodbě suverénně rozdávat úsměvy. Já byla jednou z jeho obětí. Shazoval mě, přehlížel, nechal mě pracovat do noci a pak mou práci podepsal svým jménem. Když jsem se bránila, začal rozšiřovat pomluvy. Byla jsem nervově vyčerpaná, odešla jsem s pláčem a s pocitem viny, který jsem si nesla roky. Ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem zapomenout. A teď stál jeho syn v mém obýváku a držel v ruce pugét růží pro mou dceru.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se usmála, přijala kytku a pozvala je dál. Manžel se tvářil normálně on to jméno ani neznal, nikdy jsem mu o tom nevyprávěla. Ale mně se uvnitř vařila krev. Seděli u stolu, bavili se, dcera zářila. A já jsem měla pocit, že se mi stahuje hrdlo. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: že kdybych věděla, kdo to je, nikdy bych mu ty dveře neotevřela.
Večer plynul a já se snažila být milá. Nechtěla jsem to zničit. Ne dceři. Ona přece nemůže za to, co dělal její přítelův otec. A on taky ne. Ten kluk se choval slušně, byl galantní, vděčný za večeři, zajímal se o nás, o náš dům, o psa, kterého dcera jako malá přitáhla z útulku. A přesto jsem nedokázala vypnout v sobě ten blok. V každém jeho gestu jsem hledala otcovu stopu. V každé větě slyšela ozvěnu toho muže, který mi kdysi tak ubližoval.
Po večeři odešli. Dcera mi ještě v chodbě děkovala, že to bylo fajn, že se mu u nás líbilo, a že je z něj fakt nadšená. Pak se vrátila do pokoje a já zůstala stát v kuchyni. S talířem v ruce a s otázkou v hlavě: co teď?
Mám jí říct, co se stalo? Mám jí vyprávět o minulosti, která pro ni nemá žádný význam? Zasít jí do hlavy pochybnosti jen proto, že mě někdo jiný kdysi zranil? Nebo mám mlčet a doufat, že jablko spadlo hodně daleko od stromu?
Nechtěla jsem jednat ve vzteku. Tak jsem šla spát s tím, že si to nechám přes noc projít hlavou. Ale spánek nepřicházel. Jen ticho a ten vtíravý pocit, že je všechno jinak, než bych si přála. V noci jsem několikrát vstala, prošla dům, uvařila si čaj, sedla si na balkon. A pořád jsem se v tom motala dokola. Jak se člověk má postavit minulosti, když si najde cestu zpátky před vaše dveře?
Ráno jsem se rozhodla. Ne, nebudu to říkat hned. Možná nikdy. Možná si to nechám pro sebe a budu jen pozorovat. Ten kluk za nic nemůže. A moje dcera si zaslouží víc než stín dávné křivdy. Pokud bude dál takový, jaký byl včera, pak si třeba nakonec zaslouží i naši důvěru. Ale jednu věc vím jistě. Ty dveře jsem mu otevřela jen jednou. A podruhé si to hodně, hodně rozmyslím.
