Článek
Můj děda je skvělý chlap. Opravdu. Pamatuji si, jak mě jako malou brával na ryby, učil mě poznávat stromy a vyprávěl mi historky z vojny, které vždycky zněly jako z akčního filmu. Je to chlap z úplně jiné generace, generace, která si prošla lecčíms a pro kterou je „práce“ synonymem pro zpocené čelo, mozoly na rukou a pocit pořádně odvedené dřiny. A právě proto mě jeho nedávná poznámka trochu vyvedla z míry.
Seděli jsme u nedělního oběda, babička servírovala knedlíky s uzeným a děda si spokojeně pobrukoval. Konverzace plynula, dokud nedošlo na moji práci. „Tak co, holka, co děláš v práci?“ zeptal se s plnou pusou a upřeným pohledem, který naznačoval, že čeká nějaké převratné odhalení. V klidu jsem mu začala vysvětlovat, že pracuji v digitálním marketingu, spravuji sociální sítě, píšu texty, analyzuju data a podobně. Popsala jsem mu, jak funguje SEO, jak se cílí reklamy a proč je důležité mít relevantní obsah. Snažila jsem se to podat co nejjednodušeji, aby tomu rozuměl. Děda chvíli mlčel, žvýkal a přemýšlel. Pak si otřel pusu ubrouskem, podíval se na mě s lehkým úsměvem a pronesl tu památnou větu: „No jo, ale to není práce, holka. Sedět u počítače umí každý.“ V tu chvíli se mi zastavil knedlík v krku. Zůstala jsem zírat. Jakože… umí každý? Opravdu? Znamená to, že se mi za těch několik let, co dřu na budování kariéry, vlastně nic nezapočítává? Že místo vysokoškolského diplomu a certifikátů mi stačilo prostě jen umět zapnout počítač? Chvíli jsem se snažila argumentovat. Vyprávěla jsem mu, že to není jen tupé klikání, ale že za tím vším je schovaná pořádná dávka přemýšlení, vymýšlení nových věcí a hlavně nekonečné učení. Musím pořád hlídat, co se děje, řešit nečekané zádrhely a vymýšlet, jak dostat ty správné informace k těm správným lidem. Mluvila jsem o tom, jak se pořád učíme nové triky, jak se mění svět internetu a jak se musíme pořád přizpůsobovat, aby naše práce měla smysl.
Děda jen kroutil hlavou. „No jo, ale vidíš to? To je všechno v tý mašině. To není rukama, to není pořádná práce,“ trval na svém s přesvědčením, které se nedalo otřást. Bylo to jako snažit se vysvětlit rybě, co je to suchá zem. Nakonec jsem to vzdala. Smysl pro humor zvítězil.
Představila jsem si ho, jak sedí u mého počítače, snaží se pochopit Google Ads rozhraní nebo se prokousává statistikami na Facebooku. Asi by mu z toho brzy naskočily vrásky na čele z úplně jiných důvodů, než na které je zvyklý z práce na zahradě. Přemýšlela jsem o tom, proč pro něj „práce“ znamená něco jiného. Pro dědu je práce hmatatelná. Když postaví zeď, vidí zeď. Když opraví střechu, vidí střechu. Když sklidí brambory, má plný sklep. Moje práce je nehmotná. Je to vliv, dosah, konverze, povědomí o značce. Je to něco, co se měří čísly na obrazovce, ne potem na čele.
Nakonec jsem si uvědomila, že má vlastně svým způsobem pravdu. Ne v tom, že moje práce není práce. Ale v tom, že sedět u počítače „umí každý“ – technicky vzato. Ale málokdo ví, co s tím počítačem dělat tak, aby to přineslo výsledky. Málokdo umí v tom moři informací najít to podstatné, málokdo umí tvořit, analyzovat a přizpůsobovat se tempu, které nám diktuje digitální svět.
Takže teď, když mi děda zase řekne, že sedět u počítače umí každý, jen se usměji. Vím, že to myslí dobře a že si jen představuje, jak by si on s počítačem poradil. A já si zase představím, jak bych si já poradila s jeho traktorem nebo se sklízením sena. A hádám, že bychom na tom byli podobně. Každý máme svůj svět a každý v něm odvádíme tu „naši“ práci.
