Článek
Na nádraží bylo podivné, tiché dusno. Ne takové to letní horko, ale pocit, kdy všichni čekají něco nepříjemného, třeba že se vlak zpozdí víc než ukazuje tabule. A taky že ano: „Zpoždění 10 minut.“ Nebylo to moc, ale přesně tolik času, aby se lidská trpělivost začala pomalu loupat jako stará omítka.
Opřela jsem se o lavičku, kolem projížděl chladný závan větru a já v duchu přepočítávala, jestli to zpoždění naruší můj plánovaný den. Nebylo to kritické. Naopak jsem si dokonce řekla, že deset minut se dá zvládnout v klidu. A pak… pak přišla ta dvojice, která měla jiné plány.
Manželé. Už z dálky jsem cítila energii, která říkala: „Problém na cestě.“ On táhl malý kufr, vypadal trochu nervózní a trochu provinile. Ona kráčela vzpřímeně, bradu lehce vzhůru, jako žena, která právě zjistila, že někdo udělal něco velice, ale opravdu velice špatného.
„Já tomu prostě nerozumím!“ vyštěkla ona už ve chvíli, kdy byli pár kroků ode mě. „Jak může dospělý člověk zapomenout koupit místenku? Vždyť jsme se o tom bavili! Třikrát!“
Muž si posunul brýle po nose a potichu řekl: „Myslel jsem, že…“
„Nemyslel jsi!“ přerušila ho s přesností skalpelu. „To je jasné. Protože kdybys myslel, sedíme ve vlaku jako normální lidé, nečekáme tady jak dva tuláci a neřešíme to za pět minut dvanáct!“
Znovu jsem zkontrolovala tabuli, ale zpoždění zůstávalo stejné. On mezitím začal cosi vysvětlovat ve stylu: „No, já jsem to chtěl objednat večer, ale…,“ jenže ona mu skočila do řeči dřív, než stihl dopovědět.
„Večer jsi koukal na fotbal,“ oznámila mu. „A pak jsi usnul na gauči s chipsy přilepenými k tričku. To je tvá verze ‘chtěl jsem to objednat’?“
Vedle mě seděl starší pán s novinami. Pomalu noviny skládal, jako by se chystal sledovat živou divadelní hru. Z protější lavičky se otočila dívka se sluchátky v uších. Sluchátka vyndala. Tohle totiž bylo lepší než podcast.
„Ale Heleno, místenka není povinná,“ zkusil muž opatrně.
Chyba. Fatální chyba.
„Nepovinná?“ zopakovala a v jejím hlase se objevilo ticho před bouří. „To jako že chceš stát čtyři hodiny mezi kupé u dveří? U odpadkového koše? Vedle záchodu? To je tvůj plán? Romantická dovolená ve smradu?“
Pán s novinami kývl uznale. „Nevypadá to dobře,“ zamumlal tiše, aniž by se na mě podíval. Jen jsem v duchu souhlasila.
Muž začal cosi koktat, ale jeho žena pokračovala dál, jako kdyby měla nekonečný zásobník argumentů.
„A co když bude plno? Co když nepůjdou místa dokoupit? Co když budeme stát? V mém věku? S mými zády?“ Nadzdvihla obočí a položila ruku dramaticky na bok. „Vždyť já ti říkala, objednej to rovnou. Rovnou! Teď budeme…“
V tu chvíli ženský hlas z reproduktorů oznámil: „Vlak EC 127 přijede na třetí nástupiště se zpožděním 10 minut. Příjezd za pět minut.“
Okamžik ticha. Jako kdyby pro pár vteřin zamrzl čas. Ona se otočila na muže, prudce, s pohledem lovce, který právě našel ideální chvíli k útoku.
„A teď to celé kvůli tobě ještě nestihneme obsadit normální místa!“ „Ale Heleno..“ „Neříkej mi, že to bude v pohodě!“ „…neříkám.“ „Dobře! Protože nebude!“
Byla jsem si jistá, že kdyby kolem projížděla kamera, režisér by právě zvedl palec. Taková energie, takový tah na branku.
Dívka s batohem se ke mně naklonila a pošeptala: „Tohle je lepší než Netflix.“ Musela jsem přikývnout. Přesně tak to působilo.
Když vlak konečně přijel, manželé se přesunuli ke dveřím s energií dvou závodních koní. Ona před ním, rázně, on za ní, odevzdaně, s výrazem psa, který ví, že už dneska nic nezachrání.
Dveře se otevřely a ona vběhla dovnitř, jako by šlo o evakuační akci. On se snažil držet tempo, ale kufr se mu zasekl na prahu. Tahal ho, lomcoval s ním, zatímco ona už volala: „No tak pojď! Kvůli tobě budeme sedět u záchodu!“
Starší pán se opřel o hůl a řekl směrem ke mně: „Jestli ti dva přežijí cestu, přežijí všechno.“ Zasmála jsem se. „Byla to podívaná.“ „To určitě,“ dodal, „a nejlepší je, že tohle člověk nevymyslí. To se musí stát.“
Když jsem nastoupila, místa byla volná. Nikdo o ně nebojoval, žádný chaos, žádné drama. A ti dva? Seděli v kupé naproti. Největší ironie? Dvě místa vedle sebe, krásně prázdná, čekala přímo na ně.
Ona si demonstrativně sedla k oknu. On se posadil vedle ní, tichý jako myška. A já přísahám, že když vlak vyjel, zahlédla jsem, jak jí pomalu povolují napjaté rysy. Možná to bylo tím, že cestovali vsedě. Možná tím, že se uklidnila. Nebo… možná úplně obyčejným faktem, že lidské hádky často vypadají jako boj o život jen v těch nejzbytečnějších chvílích.
A já? Já si užila desetiminutové zpoždění možná víc, než bylo důstojné přiznat. A hlavně, nikdy už nebudu na nádraží tvrdit, že se tam „nic neděje“.
Někdy se tam totiž děje úplně všechno.
