Článek
Mami, ty jsi tak nudná!“
Tato slova, pronesená s neskutečnou dávkou dramatičnosti a opovržení, mi proťala večerní klid jako blesk z čistého nebe. Seděla jsem na pohovce, v ruce rozečtenou knihu, v hlavě plány na zítřejší oběd a v srdci klid. Do té doby. Protože ta věta, ta přišla od mých vlastních dětí. Od bytostí, které jsem devět měsíců nosila pod srdcem, krmila, přebalovala, učila chodit a mluvit. A teď, v jejich pre-pubertálním rozkvětu, jsem byla prostě… nudná.
A víte, co bylo příčinou tohoto zničujícího soudního výroku? Moje naléhání na hygienu. Konkrétně na čištění zubů. Ano, přesně tak. Z ničeho nic jsem se stala úhlavním nepřítelem zábavy, ztělesněním monotónnosti a královnou nudy, jen proto, že jsem chtěla, aby si ti malí rošťáci vyčistili zuby.
Celý večer probíhal v podobném duchu. „Už jste si vyčistili zuby?“ zeptala jsem se poprvé, s andělskou trpělivostí, jakou oplývám jen tehdy, když se snažím předejít apokalyptickým výjevům. Odpovědí mi bylo jen mlčení. Typické mlčení, které značí buď naprostou ignoraci, nebo fakt, že se zrovna děje něco, co se mi nebude líbit. Po pěti minutách jsem zkusila znova, tentokrát s mírným zvýšením hlasu. „Slyšely jste mě? Zuby! Teď hned!“ Z pokoje se ozvalo zafrflání a následné ploužení se do koupelny. To ploužení, které signalizuje naprostou nechuť a mučivou cestu k nevyhnutelnému osudu.
Věděla jsem, že tam nejsou dlouho. Minuta, možná dvě. Dětské čištění zubů je umění, které spočívá v namočení kartáčku, nanesení pasty, pár zběsilých tahů a následném vyplivnutí, které vypadá jako erupce sopky. „Už jste hotové?“ zavolala jsem. „Jooo!“ ozvalo se sborově. A pak to přišlo. Ten moment, kdy jsem vstoupila do koupelny a spatřila tu hrůzu. Umyvadlo bylo poseto zbytky zubní pasty, kartáčky ležely poházené, jeden dokonce spadl do záchodu (neptám se, jak), a na zrcadle byly otisky malých prstíků, které se snažily něco napsat pastou. Vzduch voněl mátou, ale chaos, ten křičel po pořádku.
„A tohle je jako co?!“ zeptala jsem se, ukazujíc na umyvadlo, které vypadalo, jako by se v něm právě odehrála menší chemická válka. „No co, prostě jsme si čistily zuby, mami,“ pokrčila rameny moje pětiletá dcerka, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. „Ale vždyť je to všude!“ „No a? Vždyť to pak spláchneš, ne?“ dodala ta starší, sedmiletá, s výrazem naprosté logiky v očích. Logiky, která je dospělému naprosto cizí.
A v ten moment, když jsem se snažila vysvětlit rozdíl mezi „čištěním zubů“ a „výrobou uměleckého díla z fluoridové pasty“, zaznělo to. „Mami, ty jsi tak nudná!“
V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi někdo zasadil dýku do srdce. Všechny ty noci, kdy jsem si četla knížky o výchově, všechny ty snahy o zdravou stravu, všechny ty hodiny strávené skládáním Lega a hraním „na něco“. Všechno marné. Pro ně jsem byla prostě ta, která otravuje s hygienou.
Ještě ten večer jsem si lehla do postele a přemýšlela. Je rodičovství jen o tom, aby člověk neustále opakoval stejné fráze, dokud se z něj nestane nudná karikatura? Je čištění zubů opravdu takovou překážkou k dětskému štěstí? A proč, proboha, proč je pro ně zábavnější patlat pastu po umyvadle, než si s ní vyčistit zuby?
Druhý den ráno jsem se rozhodla pro strategii. Místo toho, abych se zlobila, jsem prostě oznámila: „Odteď, když se nebudou čistit zuby, nebude pohádka.“ Dětské obličeje zbledly. Pohádka je posvátná. Je to rituál, ke kterému se váže usínání a bezstarostné sny.
Výsledky? První večer trochu brblání, druhý večer už to šlo lépe. A třetí večer jsem dokonce slyšela, jak si v koupelně navzájem radí, jak správně kartáčkem dosáhnout na zadní stoličky. Byla to malá vítězství, ale vítězství to byla. A s každým úspěchem jsem si říkala, že třeba nejsem zas tak nudná. Možná jen strategická.
A když mi teď děti občas řeknou, že jsem nudná, protože je nutím uklízet si pokoj, jen se usměji. Protože vím, že ta „nuda“ je jen jiná forma lásky. Lásky, která se projevuje v péči o jejich zdraví, bezpečí a budoucí schopnost fungovat v civilizované společnosti. I když to občas vypadá jako boj o holé přežití s kartáčkem v ruce. Ale víte co? Nakonec to za to stojí. I za cenu toho, že budu občas „nudná“.
