Článek
Představte si to: Měsíce plánování, dny snění, nekonečné hodiny přemítání v práci, kdy místo důležitých úkolů projíždíte fotky tyrkysového moře a sluncem zalitých pláží. Koupili jsme si ten nejdražší zájezd, abychom měli klid, pohodu a hlavně – ticho. Žádné řvoucí děti, žádné partičky puberťáků. Jen my dva, šumění vln a občasné cinknutí koktejlu. Sen. Čistokrevný, nefalšovaný sen. Až do chvíle, než jsme potkali jeho. Našeho souseda z pokoje.
První den probíhal idylicky. Vylívali jsme si z hlavy starosti ve vlnách, večer si dali večeři při svíčkách a pak s blaženým úsměvem zalehli do postele. Už jen ta představa, že se probudíme do cizího ráje, byla opojná. Jenže naše sny se brzy rozplynuly v rytmu, který by otřásl i mrtvým.
Kolem jedné hodiny ranní se ozvalo první „óóóó“. Pomyslela jsem si, že to je snad sen. Nebo delirium z horka. Ale pak se to zopakovalo. „Kde domov můj, kde domov můj…“ A pak to bouchlo. Ne, ne sousedův strop, ale pytlík chipsů. A pak další „kde domov můj…“ A další lupnutí.
Náš soused, jak se brzy ukázalo, měl vášeň. Vášeň pro hymny a vášeň pro chipsy. A obě vášně dohromady tvořily symfonii, která byla pro spánek naprosto zničující. Každou noc, přesně s úderem půlnoci, začalo jeho sólové vystoupení. Nejprve tiché mručení, pak plnohodnotný zpěv, který se nesl celým křídlem hotelu, a do toho pravidelné, rytmické křupání chipsů. Jako metronom, který odměřoval naše hodiny zoufalství.
Zpočátku jsme se snažili o diplomatický přístup. Klepání na zeď? Bez odezvy. Tiché „pssst“? Nic. Jednou jsme dokonce zkusili nechat puštěnou televizi, abychom jeho zpěv přehlušili. Výsledek? Naše televize zpívala duet s jeho hymnou, což bylo ještě horší.
V průběhu dalších nocí jsme začali rozeznávat jeho repertoár. Nešlo jen o českou hymnu. Občas se stalo, že se v jeho zpěvu objevily úryvky z německé, francouzské nebo dokonce italské hymny. Jako by se snažil o jakési mezikulturní propojení, ovšem v naprosto nevhodnou dobu a s krajně nevhodným doprovodem křupání. Zpíval s takovou vervou, s takovým zanícením, že jsme si skoro říkali, jestli není nějaký zapomenutý operní pěvec, který si právě našel své jediné publikum – nás.
Spánkový deficit se začal projevovat. Den jsme trávili jako zombie, s kruhy pod očima a neustálou touhou po kofeinu. Místo, abychom si užívali pláž, jsme usínali na lehátkách. Místo romantických večeří jsme si navzájem mumlali nad talíři o tom, jak moc nenávidíme chipsy. A hymnu.
Jednoho rána, totálně vyčerpaní, jsme se rozhodli pro radikální krok. Stoupli jsme si před jeho dveře, s odhodláním konfrontovat našeho nočního zpěváka. Zaklepala jsem. Dlouho nic. Zaklepala jsem znovu. A pak se dveře otevřely. Stál tam. Malý, obtloustlý muž s výrazem, jako by právě vstal z rýžového pole. V ruce svíral prázdný pytlík od paprikových chipsů.
„Dobrý den,“ řekla jsem s ledovým klidem, který mi zbyl. „Mohli bychom se vás na něco zeptat?“ Muž na nás jen vykulil oči. „Víte, my jsme vaši sousedi…“ A v tu chvíli mu to nejspíš došlo. Na jeho tváři se objevil výraz, který se pohyboval někde mezi studem a šokem. „Ach, vy jste ti… ty… hymna…“ zamumlal. Kývli jsme. „Chipsy,“ dodal s povzdechem. Kývli jsme znovu.
Následovalo trapné ticho. Pak se na nás podíval a s nesmělou omluvou pronesl: „Já… já prostě nemůžu spát. A když nemůžu spát, tak mi to prostě… naskočí. A chipsy… to je takový rituál.“
V tu chvíli se veškerý náš vztek rozplynul. Byla v tom taková bezelstnost, takové lidské zoufalství, že jsme mu prostě nemohli dál vyčítat. Soused, který nám zničil dovolenou, byl jen osamělý člověk s divným zvykem, který se snažil zabít čas v noci. Nakonec jsme si s ním popovídali, poradili mu, a dokonce jsme mu nabídli, že mu pustíme nějakou relaxační hudbu. On nám na oplátku přinesl pytlík nových chipsů, tentokrát s příchutí sýra. Tu noc už hymna nezazněla. Nebo alespoň ne tak nahlas. A my jsme si poprvé za celou dovolenou skutečně odpočinuli.
A tak se naše dovolená snů proměnila v nečekané setkání s „hymnickým sousedem“. Byla to sice zkušenost, kterou bychom si dobrovolně nezvolili, ale nakonec nám přinesla i pár úsměvů a historku, kterou budeme vyprávět ještě dlouho. A možná, jen možná, si už nikdy nedáme chipsy s paprikovou příchutí. Pro jistotu.
