Článek
První pondělí v měsíci má být pro důchodce klidným dnem. Ráno si uvařím kávu, otevřu účet a ujistím se, že důchod přišel. Částka bývá pokaždé stejná a já přesně vím, s čím mohu hospodařit.
Jenže tentokrát mi při pohledu na čísla zatrnulo. Na účtu chybělo devět tisíc korun. Nejprve jsem si myslela, že jde o chybu banky nebo nějaký špatný převod. Zavolala jsem tedy na úřad a po několika přepojeních jsem se dostala k někomu, kdo měl můj případ před sebou. A odpověď? „Je to v pořádku.“ Těch pár slov, vyřčených klidným hlasem, mi způsobilo větší šok než samotná chybějící částka. V pořádku to ale pro mě rozhodně nebylo.
Až později jsem se dozvěděla, že při kontrole zjistili, že mi několik měsíců vypláceli důchod ve vyšší částce, než na jakou jsem měla podle výpočtu nárok. Byla to chyba v jejich systému, ne v mých dokladech, ne v mých výpočtech. Ale místo toho, aby mě kontaktovali, nabídli vysvětlení a domluvili se na nějakém řešení, prostě mi strhli peníze. Najednou přišlo o devět tisíc méně, bez upozornění, bez splátkového kalendáře, bez ohledu na to, že rozpočet důchodce není nafukovací. Pro úřad je to možná jen účetní položka, ale pro mě to znamená rozhodovat, co zaplatit a co odložit. Nájem a energie mají přednost, lékárna také, ale co zůstane na jídlo a běžné potřeby?
Devět tisíc je pro důchodce obrovská částka. Kdyby mi dali možnost splácet, klidně bych přistoupila na rozumný kalendář – pětistovka, tisícovka měsíčně. Chápu, že pokud stát udělá chybu, je potřeba ji opravit, ale proč to musí dopadnout celou vahou na toho, kdo chybu nezavinil? Když jsem o tom mluvila s přáteli, nebyla jsem zdaleka první, kdo se s podobným příběhem setkal. Často slyšíte: revize, špatný výpočet, dopis nebo ani ten ne – a nižší důchod.
Úředníci na telefonu jsou sice zdvořilí, ale chladní. Vysvětlí, že podle zákona mají právo přeplatek strhnout. Všechno podle pravidel. Jenže pravidla nepočítají s tím, že důchodce není finanční rezerva státu. Zůstane vám pocit, že nejste partner, ale položka v tabulce. Důchod má být jistota, hlavní příjem, na který se můžete spolehnout. Když ale přijde taková chyba, naruší to nejen rozpočet, ale i pocit bezpečí. Co když se podobná situace stane znovu? Co když příští měsíc přijde důchod ještě nižší?
Nečekám, že stát odpustí přeplatek, ale způsob řešení by měl být jiný. Splátkový kalendář by byl logický krok. Jednoduchý dopis s vysvětlením a návrhem částky, která se bude postupně strhávat. Člověk by věděl, na čem je, mohl by plánovat, necítil by se zaskočený. Takové řešení by nikoho nezruinovalo a stát by své peníze získal zpět. Především by to ukázalo, že úřady myslí na konkrétní lidi a jejich životní situace.
Dnes už vím, že těch devět tisíc zpátky nedostanu a že další měsíce budu muset šetřit víc než obvykle. Přesto ve mně zůstává pocit křivdy – ne proto, že se chyba napravila, ale proto, jak se to udělalo. Úředníci pracují podle předpisů, ale předpisy by měly pamatovat i na to, že za každým číslem v tabulce je skutečný člověk. Někdo, kdo má svůj život, své účty, své limity.
Doufám, že příště, až někdo narazí na podobnou chybu, úřad nabídne splátkový kalendář a lidský přístup. Protože důchod má být jistota – ne zdroj strachu, co přijde příští měsíc.
