Článek
Když jsem se přistěhovala do nové čtvrti, věděla jsem, že sousedské vztahy bývají různě náročné, ale to, co se odehrávalo mezi panem Růžičkou a panem Vítkem, bylo něco jako telenovela. Jen bez romantiky a s dvakrát větším množstvím křiku. A šlo o jeden metr. Jeden jediný metr pozemku, který ležel mezi jejich zahradami a stal se zdrojem vášní větších než letní bouřky.
Pan Růžička tvrdil, že ten metr patří jemu, protože podle staré mapy měl pozemek vést „až k tamtomu obrubníku“. Pan Vítek zase argumentoval tím, že jeho děda ten kus půdy kosil už padesát let, takže je to více než jasné. Oba měli složky dokumentů, výstřižky, dokonce i fotografie z minulého století, kde se někdo v pozadí nakláněl nad záhonem. Tvrdili, že to byl jeden nebo druhý předek. Nikdo nepoznal, kdo to byl.
Každé ráno jsem slyšela nějakou výměnu názorů. Jeden prořezával živý plot „protože je přerostlý a zasahuje na můj pozemek“, druhý vzápětí sekal trávu až demonstrativně blízko k sousedovu plotu. Vždycky mezi nimi zůstávala ta tenká, vyjetá linie, kterou jeden posouval o pár centimetrů tam a druhý zpátky, jako kdyby šlo o šachovou partii.
Jednou, při letní grilovačce u sousedů o tři domy dál, se jejich hádka stala hlavní atrakcí večera. Pan Růžička vtrhl na trávník s vytisknutou mapou z katastru a pan Vítek si pro změnu přinesl starý deník svého dědečka, ve kterém prý byla poznámka: „Posekal jsem hranici.“ Hranici čeho, to už si nikdo nebyl jistý, ale obě strany to prezentovaly jako nezvratný důkaz.
Zbytek ulici si mezitím griloval klobásy a tvářil se, že se nic neděje.
Až jednou přišlo jaro, které všechno změnilo.
Bylo to zrána. Ležela jsem zrovna v posteli a poslouchala zpěv ptáků. Byl to nezvyk, místo křiku se ozývalo ticho. A do toho jedno prudké klepání na dveře. Když jsem je otevřela, stál tam pan Růžička. Ve tváři měl výraz, který jsem u něj ještě neviděla.
„Volala jste už na záchranku?“ vyhrkl.
Znejistěla jsem. „Ne… co se stalo?"
„Pan Vítek… spadl. Z balkonu. Ne moc vysoko, ale… potřebujeme pomoc.“
Běžela jsem s ním přes ulici. Tam už stáli další sousedé, někteří v pyžamech, někteří bosí, všichni vyplašení. Pan Vítek seděl na trávníku, držel se za nohu a snažil se dělat hrdinu, ale bylo vidět, že ho to bolí. Sousedi kolem něj vytvářeli improvizovanou první pomoc, podkládali mu nohu, dávali mu vodu, utěšovali ho.
A mezi nimi, pan Růžička, který se prakticky nezastavil. Držel mu hlavu v dlaních, ptal se, jestli vidí dobře, jestli neomdlévá, přidržoval mu rameno. Ještě před týdnem na něj křičel kvůli pár centimetrům trávy. A teď vypadal, jako by mu zachraňoval přítele.
Záchranka přijela rychle, odvezla pana Vítka a celý zbytek dne panovalo v ulici zvláštní ticho. Nebylo to to ticho naštvanosti nebo napětí. Bylo to ticho očekávání. Všichni čekali, jestli je tenhle pád jen další smůla, nebo něco, co může konečně něco změnit.
K večeru zazvonil zvonek. Stál tam znovu pan Růžička, ale mnohem klidnější.
„Byl jsem za ním v nemocnici,“ začal a mně spadlo srdce trochu hlouběji do hrudi. „Není to vážné. Zlomenina. Bude v pořádku.“
Ulevilo se mi. A on pokračoval:
„Řekl mi něco… něco, co bych vám měl asi říct. Prý se bál, že jestli se mu něco stane, tak tu naši blbou hranici bude pořád řešit někdo další. A že by byl radši, kdybychom to prostě nechali být.“
Najednou se usmál, trochu smutně, trochu pobaveně. „Řekl mi… že ten metr mu nestál za to, abychom se takhle žrali.“
Zavládlo ticho, ve kterém jako by se přeskupovaly staré křivdy a nová uvědomění.
Následující týden byl jako sledovat zvláštní zázrak. Pan Růžička a pan Vítek, který už chodil o berlích po zahradě, spolu stáli u oné nešťastné hranice. Chvíli gestikulovali, chvíli měřili, chvíli se smáli. Nakonec zatloukli nové kolíky. Ale tentokrát ne bojovně. Společně.
A pak přišla chvíle, která by se měla zapsat do kroniky naší ulice: oba vytáhli pivo a přiťukli si přes plot.
„Na mír,“ řekl pan Vítek.
„A na metr, o který nestojí nikdo z nás,“ dodal pan Růžička.
Od té doby se stali takřka nerozluční. Grilovali spolu, půjčovali si nářadí, jeden druhému zalévali zahradu. Lidé v ulici tomu říkali metrový zázrak. A možná na tom něco bylo.
Já jsem se díky nim naučila jednu věc: někdy musí přijít moment, který člověka zasáhne tak, aby si uvědomil, že zbytečné konflikty berou to nejcennější, klid, vztahy a roky života. A někdy stačí jen jedno rozhodnutí, aby se i největší rivalská dvojice změnila na nejlepší sousedy.
