Článek
Mám doma hada. Ne, nemyslím tím nějakou metaforu pro tchyni, ale skutečného, živého hada. Jmenuje se Kája a je to užovka červená. Pro většinu lidí je had doma něco jako noční můra, ale pro mě je Kája prostě můj tichý, šupinatý společník. Většinu času tráví stočený v teráriu, občas se líně protáhne, občas se nají myši (to je ta méně romantická část soužití) a občas se svléká z kůže, což je taky docela podívaná.
Kája je obvykle klidný. Až na jeden den. Ten den se z Káji stal Indiana Jones, a já jsem se stala jeho nechtěným pomocníkem při hledání pokladu. Všechno začalo ráno. Vstala jsem, udělala si kávu a šla zkontrolovat Káju. Terárium bylo prázdné. Úplně prázdné. Žádný Kája. Jen prázdné větve a miska s vodou.
V tu chvíli mi srdce spadlo do kalhot. Had na útěku! V mém bytě! Okamžitě jsem si představila, jak se Kája plazí po kuchyni, jak se schovává pod postelí, nebo ještě hůř, jak se plazí do koupelny a vyleze mi z toalety. Panika. Čistá, nefalšovaná panika.
Začala jsem ho hledat. Prohledala jsem každý kout bytu. Zvedala jsem polštáře, posouvala nábytek, nahlížela pod skříně. Nic. Žádný šupinatý kamarád. Mezitím mi hlavou probíhaly ty nejhorší scénáře. Co když se dostal ven? Co když ho sežrala kočka sousedů? (I když kočka sousedů je spíš takový gaučový povaleč, co by se bál i vlastní stínu).
Po hodině marného hledání jsem si sedla na gauč a vzdychla. Kája prostě zmizel. A pak mi padl zrak na terárium. Znovu. A pak jsem si všimla něčeho divného. Jedna z větví, která byla uvnitř terária, byla posunutá. A za ní, v rohu, byla malá, sotva znatelná mezera. Mezera, kterou by se Kája mohl protáhnout.
Vyděšeně jsem se podívala blíž. A tam to bylo. Malý, nenápadný otvor v zadní stěně terária, který jsem nikdy předtím neviděla. Kája si prostě našel svou vlastní únikovou cestu. A teď byl někde v bytě.
Znovu jsem se pustila do hledání, tentokrát s novou energií. Věděla jsem, že je někde uvnitř. Prohledávala jsem všechno znovu a znovu. A pak, když už jsem to chtěla vzdát, jsem si všimla něčeho pod skříní v obýváku. Něco, co vypadalo jako… hadí ocas.
Opatrně jsem se přiblížila. A tam byl. Kája. Stočený do klubíčka, spokojeně spící. Ale nebyl sám. Pod hlavou měl něco malého, bílého. Něco, co vypadalo jako… ponožka.
Nechápala jsem to. Proč by si had bral ponožku? Opatrně jsem ho probudila a vytáhla ho ven. Kája se líně protáhl a pak se podíval na ponožku, jako by říkal: „Cože? To je moje!“ Byla to moje oblíbená, teplá, vlněná ponožka, která mi záhadně zmizela před několika dny z koše na prádlo.
Ukázalo se, že Kája si z nějakého důvodu oblíbil ponožky. Nejedl je, jen si je schovával. V jeho teráriu jsem pak našla celou sbírku – pět osamělých ponožek, pečlivě stočených a schovaných pod větvemi. Kája si prostě vytvořil svůj vlastní poklad.
Od té doby dávám pozor, aby bylo terárium vždycky perfektně zavřené. A ponožky schovávám do šuplíku. Kája je pořád můj tichý společník, ale teď už vím, že má i své tajné koníčky. A i když mi občas způsobí infarkt, když se rozhodne prozkoumat byt, musím se smát. Život s hadem je prostě nikdy nekončící překvapení, a to je na tom to nejlepší.
