Článek
Hledá se chlap. Značka spěchá. A tím nemyslím žádnou romantickou pohádku ve stylu princ přijede na bílém koni a odnese mě do západu slunce. Ne. Já bych brala klidně i toho prince, co přijede na starém kole Favorit, hlavně když si umí vyměnit duši. Vlastně už jsem od těch svých představ trochu slevila. Když mi bylo dvacet, chtěla jsem vysokého, svalnatého, chytrého a vtipného muže. Teď? Teď chci někoho, kdo se umí sám objednat k zubaři, nerozčiluje se kvůli prázdné lednici a dokáže utáhnout kapající kohoutek, aniž by k tomu volal celou záchrannou službu.
Jestli si myslíte, že hledání chlapa je jednoduché, dovolte mi vás rychle vyvést z omylu. Je to něco jako hledání čtyřlístku – víte, že někde existuje, ale většinou najdete jen spoustu obyčejných lístků a sem tam pampelišku. A když už se vám zdá, že jste našli ten pravý čtyřlístek, tak se po pár měsících ukáže, že to vlastně byla kopřiva a vy teď řešíte, jak se toho všeho zbavit, aniž byste si spálili ruce.
Nedávno jsem se rozhodla zkusit internetové seznamky. Říkala jsem si: „Co může být jednoduššího? Vyplním pár údajů, dám fotku, odpovím na pár otázek a bum – hned tu bude někdo, kdo má rád procházky a umí vyprat ponožky.“ Realita? Tři dny po registraci jsem měla plnou schránku zpráv od mužů, kteří začínali větou „Ahoj, máš hezký úsměv, nechceš vidět moji sbírku motýlů?“ nebo „Ahoj, já nejsem jako ostatní.“ Spoiler: byl.
Jedno rande za druhým přinášelo historky, které by stačily na knihu. Například chlapík, který se mě hned na první schůzce zeptal, jestli mám ráda děti. Když jsem odpověděla, že ano, rozzářil se a prohlásil: „Výborně, mám doma tři, ale manželka o tomhle setkání nesmí vědět.“ Nebo pán, který tvrdil, že je sportovec. Ukázalo se, že jeho „sport“ spočívá v tom, že jednou týdně odnáší prázdné lahve do sběrny a považuje to za kardio.
Ale přiznávám, že mě to vlastně pořád baví. Každé setkání je zážitek, někdy trochu bizarní, ale pořád zážitek. A v mezičase jsem si začala sestavovat seznam, co vlastně od chlapa opravdu chci. Nechci luxusní dovolené, drahé dárky ani prince. Chci někoho, kdo se zasměje, když se připálí palačinky. Kdo místo SMS „Co děláš?“ napíše „Mám volno, jdeme na pivo?“ A kdo mě nevezme do restaurace, kde mají jídlo, jehož název neumím vyslovit.
Na druhou stranu je potřeba přiznat, že ani my ženy nejsme vždy bez chyby. Taky máme svoje seznamy požadavků, které by vydaly na román. Chceme chlapa, který je silný, ale citlivý. Statečný, ale zároveň něžný. Samostatný, ale aby s námi chtěl trávit každou volnou chvíli. A pak jsme překvapené, že to není úplně jednoduché skloubit. Možná proto to celé hledání připomíná hru na schovávanou – chlapi se schovávají a my se snažíme najít ty správné dveře, za kterými zrovna stojí ten, který se hodí k nám.
A tak pokračuji v hledání. Občas potkám někoho, kdo mě překvapí – třeba ten sympatický pán na trhu, co mi poradil, jak poznat zralé rajče (a ne, nebyla to balicí hláška). Nebo pan opravář, který přišel opravit pračku, a místo klasického „To je na nový buben, paninko“ ji skutečně spravil a ještě mě rozesmál. Takové okamžiky dávají naději, že někde venku ten správný chlap opravdu je.
Hledá se chlap. Značka spěchá. Ale možná ne tak zoufale, jak by se mohlo zdát. Protože mezi tím hledáním je spousta zábavy, historek a malých radostí, které stojí za to. A třeba ten pravý přijde úplně nečekaně – v obchodě, na zastávce autobusu, nebo klidně ve chvíli, kdy budu na seznamce odmítat dalšího „sportovce“ s lahvemi. A jestli nepřijde? No tak aspoň budu mít jednou co vyprávět u kávy.
