Článek
Pamatuju si, jak moje babička kdysi říkala, že jediná technika, kterou kdy potřebovala, je šicí stroj. Dneska, v éře chytrých telefonů, tabletů a nekonečného internetu, se to zdá jako z jiného světa. A právě naši rodiče a prarodiče, kteří vyrůstali v době, kdy vrchol techniky představoval kazetový přehrávač, se s touhle digitální smrští snaží popasovat. A věřte mi, je to někdy pořádná komedie.
Moje máma si pořídila první smartphone před pár lety. Byla to událost srovnatelná s přistáním na Měsíci. Samozřejmě, chtěla hned videochatovat s vnoučaty. První pokusy? K nezaplacení. Místo tváře jsem viděla jen mámin nosní dírky, pak zase strop, a nakonec rozmazaný záběr jejího ucha. „Já tě nevidím! Ty mě vidíš?“ křičela do telefonu, který držela vzhůru nohama. Vysvětlování, jak přepnout kameru, bylo jako mluvit s mimozemšťanem. „To modré tlačítko? Kde je to modré tlačítko? Já tu mám jenom zelené a červené!“ Ikonky se jí záhadně ztrácely z plochy, aby se pak objevily na úplně jiné stránce, a to jen proto, že si „někde něco omylem zmáčkla“. Každý videohovor s babičkou je dobrodružství, při kterém nikdy nevíte, jestli uvidíte její obličej, nebo její záclonu.
Petrův táta, zase ten boj s televizí. Koupili jsme mu novou, chytrou televizi, aby si mohl pouštět oblíbené dokumenty z internetu. Velká chyba. Dodnes mi volá s dotazem, jak přepnout na „ten kanál s těmi zvířaty“, a to i přesto, že mu všechno stokrát ukázali. Největší hit ale bylo, když nám jednou zavolal, že mu nejde zvuk. Přijeli jsme k němu a zjistili, že se snaží ovládat televizi ovladačem od klimatizace. „Vždyť je to stejný, ne? Tlačítka to má taky!“ A pak ty nekonečné otázky: „Kam se mi uložily ty fotky? Já je nemůžu najít!“ Myslí tím fotky, které si prohlížel na internetu. Vysvětlit mu rozdíl mezi internetovým prohlížečem a lokálním úložištěm je úkol pro lingvistu.
Náš děda, ten se zase rozhodl, že bude „chytrý“. Koupil si tablet, aby mohl hrát hry. Jenže místo her si stáhl asi deset virů a zaplnil si paměť reklamními aplikacemi. Každý týden mu tablet zamrzal, a když jsem se ho zeptala, co dělal, vždycky jen pokrčil rameny. „Já nic! Ono se to udělalo samo!“ Jeho oblíbená hláška je: „To mi ale ten počítač pořád něco nabízí!“ A myslí tím vyskakovací okna s reklamou. Když jsem mu jednou vysvětlovala, že nemá klikat na každé „Gratulujeme, vyhráli jste milion dolarů!“, jen se na mě podíval a řekl: „No jo, ale co kdyby?“
A pak ty tchyniny pokusy o posílání SMS. Místo obyčejné zprávy nám posílá pět samostatných SMS, každou s jedním slovem, protože „se jí to nějak divně posílá“. Nebo nám volá, že jí nejde internet, a když se zeptáme, jestli má zapnutou Wi-Fi, odpoví: „Cože? Jakou Wi-Fi? Já mám přece zapnutý počítač!“ Vždycky se snažíme být trpěliví, ale někdy je to vážně těžké.
Je to takový paradox. Naši rodiče nás učili mluvit, chodit, číst a psát. Teď jsme to my, kdo je učí základy digitálního světa. A i když je to někdy únavné a plné humorných omylů, je to zároveň krásné. Je to důkaz, že se snaží jít s dobou, zůstat v kontaktu, rozumět světu, ve kterém žijeme. A my se sice smějeme jejich pokusům o videochat s nosními dírkami, ale zároveň je obdivujeme za jejich snahu. Protože i když technologie jdou dopředu závratnou rychlostí, láska k rodině je to jediné, co zůstává neměnné. A kvůli téhle lásce se vyplatí stokrát vysvětlovat, kde je „to modré tlačítko“.
