Článek
Když jsem dostal chytré hodinky jako dárek, bral jsem to jako srandičku. Kamarád při předávání dárku pronesl větu: „Abys konečně začal něco dělat pro své zdraví.“ Smál jsem se, ale uvnitř mě to trochu píchlo. No jo, pravda, poslední dobou jsem měl pohyb zhruba na úrovni líného lenochoda po obědě. Řekl jsem si ale, že hodinky si nasadím, a uvidíme. První den byly hodinky milé. Zaznamenaly můj spánek, spočítaly pár kroků, dokonce mi zatleskaly za to, že jsem šel do kuchyně pro kafe. „To půjde,“ říkal jsem si. Jenže druhý den se jejich tón změnil. V půl desáté dopoledne začaly vibrovat: „Vstaň a projdi se.“ A já seděl u počítače s hrnkem kávy a nechápal, proč mě kus elektroniky komanduje. Ignoroval jsem je. V 11:15 znovu: „Čas se trochu protáhnout.“To už mě začalo štvát. Kdo jsou ony, aby mi říkaly, kdy se mám protáhnout? Ale pak jsem zkusil vstát. Jen tak, abych měl klid. A hodinky mě hned pochválily: „Výborně! Dalších 250 kroků a splníš cíl hodiny.“Začínalo to být zvláštně uspokojující.
Třetí den jsem začal chápat, že to není jen módní doplněk, ale malý šéf. Měřily mi tep, kroky, kalorie, dokonce i to, jak rychle dýchám. A pokaždé, když jsem nesplnil cíl, hodinky mi daly jasně najevo, že zklamávám. „Dnes méně kroků než včera, co se stalo?“ vypsaly na displeji jednou větou, která byla tak pasivně agresivní, že jsem málem vyrazil na noční běh jen proto, abych je umlčel.
Rozhodl jsem se, že je zkusím obelstít. Vzpomněl jsem si na historky lidí, co mávají rukou, aby hodinky počítaly kroky. Tak jsem si stoupl u televize a mával rukou nahoru dolů. Po pěti minutách jsem se podíval na displej – jen dvě stě kroků. „Hezký pokus,“ jako by mi říkaly ty malé potvory, i když samozřejmě nic takového nevypsaly. Ale já to cítil. Vzdát se ale nehodlaly.
Začaly mi dávat výzvy. „Dokonči dnes 5 kilometrů!“Cože? Pět kilometrů? Já? To by byla moje roční norma pohybu! Ale zvláštní bylo, že mě to začalo motivovat. První kilometr jsem se sice tvářil, že jdu na smrt, ale jakmile jsem dorazil domů a hodinky zahlásily: „Cíl splněn, skvělý výkon!“ měl jsem pocit, jako bych vyhrál maraton.
Postupně jsem začal měnit i další věci. Hodinky totiž zaznamenávaly spánek – a ten můj byl tragédie. „Tvůj spánek je nekvalitní,“ napsaly jednou. To mě urazilo. Nikdo mi ještě neřekl, že špatně spím! Tak jsem začal chodit spát dřív, méně koukat na telefon, a div se světe – ráno jsem se cítil líp. Hodinky mě chválily. Já se cítil jako žák, který dostal jedničku.
Jídlo byla další kapitola. Hodinky měly propojení s aplikací, kde jsem si zapisoval, co jím. A pokaždé, když jsem zadal něco mastného, aplikace na mě koukala jako učitelka na zlobivého žáka. „Možná by stálo za to vyzkoušet více zeleniny,“ napsala jednou. Možná? To už byl jasný rozkaz. Začal jsem jíst víc salátů, jen abych je „uspokojil“.
Po pár týdnech jsem si uvědomil, že mě moje vlastní hodinky přechytračily. Měl jsem víc energie, lepší náladu, dokonce i kamarádi si všimli, že se mi změnil postoj. Jeden kamarád se mě zeptal: „Ty jsi začal běhat?“ A já, který ještě před měsícem považoval běh za extrémní sport pro blázny, jsem jen pokrčil rameny: „No, tak nějak…“
Ale největší šok přišel, když jsem si všiml, že některé jejich rady mi chybí, když je neslyším. Jednou jsem si hodinky zapomněl doma a po dvou hodinách práce u stolu jsem cítil, že mi něco chybí. Nikdo mi neřekl: „Vstaň, projdi se.“ Tak jsem vstal jen tak. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ztracen. Hodinky mě převychovaly.
Dnes už se nesnažím s nimi bojovat. Přijal jsem je jako společníka, trenéra a občas i drzého kamaráda, který má na srdci moje dobro. A i když si ze mě pořád dělají srandu, když vynechám trénink, vím, že díky nim jsem udělal něco, co bych jinak nikdy neudělal – změnil jsem životní styl. A to všechno začalo jedním malým beepem na zápěstí.
