Článek
Kadeřnice se naklonila, prohrábla mi vlasy a pak s lehkým povzdechem pronesla: „Ach jo, vy máte ale nevděčné vlasy.“ Vzápětí její pohled sklouzl k odložené padesátikoruně, mému plánovanému spropitnému. Na vteřinu jsem si připadala, jako bych byla u psychologa a mé vlasy byly ten neposlušný pacient, který vzdoruje veškeré terapii. A ta padesátikoruna? Ta byla asi jediná naděje na jeho zkrocení.
Víte, s vlasy mám vztah komplikovaný. Je to taková ta nekonečná love-hate story, která trvá od puberty. Snažím se je milovat, dávám jim ty nejlepší šampony, kondicionéry, masky, olejíčky, spreje na objem, spreje na lesk, spreje proti krepatění, spreje na ochranu před teplem… prostě celou malou chemickou laboratoř. A ony? Ony mi to vracejí po svém. Jeden den vypadají jako z reklamy na vlasovou kosmetiku, jen aby se druhý den ráno probudily s vlastní hlavou a odmítly jakoukoli spolupráci. Vlasy, které si žijí svůj vlastní život, to je to, co dělá kadeřnicím vrásky a nám, jejich majitelkám, tik v oku.
Kadeřnické návštěvy jsou pro mě vždycky takovou zkouškou nervů. Vcházím tam s nadějí na proměnu á la Hollywood a odcházím často s pocitem, že mé vlasy prostě nepochopily zadání. „Trochu zkrátit konečky,“ řeknu a kadeřnice se na mě podívá, jako bych právě prohlásila, že chci obarvit vlasy na zeleno. „A trochu vrstvy, ať to má objem.“ V tu chvíli už vidím, jak se jí v očích mihne: „Ach, to vaše vlasy, ty si stejně udělají, co chtějí.“ Pak přijde ta fáze mytí, masáže hlavy (jediný okamžik absolutního klidu a blaha) a pak – stříhání. Sedím a mlčím, občas se snažím nenápadně nahlédnout do zrcadla a odhadnout, jak se to vyvíjí. Je to jako hrát poker, jenže s vlastní hlavou jako sázkou.
A pak přijde foukání. To je ta chvíle pravdy. Kadeřnice se ohání fénem jako kouzelník hůlkou, vlasy lítají, já se snažím nedýchat horký vzduch a v duchu se modlím, aby to tentokrát vyšlo. „Chtěla byste je víc rovné, nebo spíš objem?“ zeptá se, a já si říkám, jestli to není řečnická otázka. Moje vlasy totiž mají takovou vlastní vůli, že i kdybych chtěla cokoli, ony si zvolí přesný opak. Kdysi jsem chtěla elegantní hladký účes. Výsledek? Vlny, které vypadaly, jako bych právě vylezla z pračky. A když jsem chtěla vlny? Hladký drátěný účes.
Ale zpět k onomu „nevděčnému“ výroku a spropitnému. Ten moment je klíčový. Je to, jako by se kadeřnice snažila vyčíslit náročnost své práce v reálných penězích. „Za tyhle vlasy si zasloužím víc než jen obvyklou taxu,“ říkala její oči. A já to chápala. Kdybych byla kadeřnicí a měla před sebou takový neposlušný chomáč vlasů, který se vzpírá každému hřebenu a každému laku, asi bych taky přemýšlela o příplatku za duševní újmu. Vždyť péče o „nevděčné vlasy“ je boj. Boj o každý pramen, o každý milimetr, o každou sekundu, aby se konečně podvolily a vypadaly alespoň trochu k světu.
Nakonec jsem tu padesátikorunu nechala ležet na stole a k tomu přidala ještě něco navrch. Vždyť kadeřnice si zaslouží odměnu za svou trpělivost, i když moje vlasy ji evidentně testují do krajnosti. A třeba, jen třeba, se mi za to mé vlasy jednou odvděčí a budou se chovat slušně. Nebo alespoň na jeden den. A pak se zase vrátí ke svému rebelskému já, ale to už bude problém příští kadeřnice. A já už teď vím, že ta padesátikoruna na stole bude mít u mých vlasů vždycky příchuť malé, tiché omluvy za jejich „nevděčnou“ povahu.
