Článek
Připravte se, přátelé, na cestu, ze které vám garantuji husí kůži, možná i lehce zrychlený tep a dost možná pár bezesných nocí! Dneska se totiž ponoříme do těch nejtemnějších a nejděsivějších koutů naší planety. Zapomeňte na nudné turistické průvodce a kýčovité pohlednice z dovolených, dneska budeme mluvit o místech, kde se historie snoubí s opravdovým děsem, kde se šeptá o nevysvětlitelných jevech a kde i ten největší škarohlíd zpochybní všechno, čemu kdy věřil. Takže, zhasněte světla, nalijte si něco ostřejšího a jdeme na to!
Vítejte v říši, kde každá cihla dýchá příběhy hrůzy a z každého stínu může vykouknout něco… co tam nepatří. Chápete, některá místa jsou prostě divná. Mají v sobě něco, co vás vtáhne, co vás nenechá v klidu. A pak jsou tu ta, která vás vtáhnou taky, ale spíš do chřtánu beznaděje a strachu. Jsou to lokality, kde se stalo něco tak příšerného, že se ta temná energie zažrala do země, do vzduchu, do zdí. A tahle zvláštní, tíživá atmosféra tam prostě zůstala, jako kdyby duchové minulosti odmítali odejít. Jako by tam byli připoutáni, neschopni najít klid.
Představte si vězení. Ne takové to moderní, ale takové, co má za sebou spoustu let a ještě víc příběhů. Přesně taková je Eastern State Penitentiary ve Filadelfii. Byla to první věznice na světě, která zavedla systém izolace – každý vězeň měl být v cele sám, aby se mohl zamyslet nad svými činy. Znělo to jako skvělý nápad na převýchovu, že? Ale ve skutečnosti to byla spíš cesta do pekla. Nekonečná samota, ticho, které drtilo psychiku, a trest, který byl horší než fyzická bolest. Spousta vězňů se tu zbláznila, někteří spáchali sebevraždu, a ti, co přežili, si odnesli doživotní traumata. Dneska je to už jenom ruina, ale ta atmosféra… ta je k sežrání. Když se tam procházíte těmi oprýskanými chodbami a nakukujete do miniaturních cel, cítíte to. Návštěvníci i zaměstnanci hlásí mrazivé pocity, šepot v prázdných místnostech, dokonce i nářky. Občas se prý ozve smích, i když tam nikdo není. Slyšet se dají kroky, otevírající se a zavírající dveře, a dokonce i duchové bachařů, kteří se prochází po strážních věžích. Někteří lidé viděli stíny, jiné prý něco chytilo za ruku. Víte, vězení je místo, kde se koncentruje spousta negativní energie, a v případě Eastern State Penitentiary je to umocněné tou naprostou izolací a psychickou torturou, kterou tu lidé prožívali. Takže pokud máte rádi mrazivý pocit z historie, která se vám zarývá pod kůži, tohle je to pravé místo.
Z Ameriky se přesuneme do exotické Indie, do státu Rádžasthán. Tady, v zapadlé části, stojí zřícenina pevnosti Bhangarh Fort. A tohle místo? To je tak strašidelné, že indická vláda sem po západu slunce zakázala vstup. Nejen pro turisty, ale úplně pro všechny. A to už je co říct, že? Legenda praví, že Bhangarh byl prokletý. Příběhů je několik, ale ten nejznámější mluví o černokněžníkovi jménem Sinhai. Zamiloval se do krásné princezny Ratnavati a chtěl ji získat pomocí černé magie. Když princezna jeho kouzla odhalila, potrestala ho smrtí. Ale černokněžník se před smrtí ještě stihl pomstít a proklel celé město i pevnost, že v nich nikdo nikdy nebude žít v pokoji. A od té doby je to prý pravda. Město bylo brzy opuštěno po nějaké pohromě a duchové těch, kteří tu zahynuli, prý bloudí po pevnosti dodnes. Lidé, kteří se odvážili porušit zákaz a vstoupit sem v noci, vyprávějí o podivných zvucích, šepotu, stínech a o tom, že je něco neustále sleduje. Někteří se prý ztratili a nikdy se nenašli, nebo se vrátili psychicky zlomení. Je to místo, kde se starobylá magie a nešťastný osud propletly tak silně, že zanechaly stopy, které cítíte i přes den. Jen si představte, jaká atmosféra musí panovat v pevnosti, kde se bojíte zapadajícího slunce víc než čehokoli jiného.
Z horké Indie se vydáme do mlžné Anglie, do hrabství Devon. Tady se tyčí majestátní zřícenina hradu Berry Pomeroy. Už samotný pohled na něj evokuje staleté příběhy a tajemství. A i když z něj zbyly jen zdi a věže, jeho pověst je živější než kdy jindy. Je totiž domovem dvou nejznámějších anglických duchů – Bílé a Modré dámy. Bílá dáma, prý Markéta Pomeroyová, byla podle legendy uvězněna svou žárlivou sestrou v hradních sklepeních, kde zemřela hladem. Její duch prý dodnes bloudí po hradě, hledá své dítě a zjevuje se hlavně v okolí věže a hradních oken. Někteří návštěvníci ji prý viděli, jak na ně mává, nebo slyšeli její nářek. Modrá dáma je pak duch Elinora Pomeroye, která zemřela při porodu. Její zjevování je spojeno spíše s pocitem hlubokého smutku a beznaděje, a prý se objevuje hlavně v hradní bráně. Místní i turisté hlásí podivné studené skvrny, náhlé poklesy teploty, pocit, že je někdo pozoruje, a nevysvětlitelné zvuky. Hrad Berry Pomeroy je ideálním místem pro ty, kdo milují historické zříceniny a romantické, avšak děsivé příběhy o nešťastné lásce a zradě, které se táhnou staletími. Je to, jako by se ty tragédie opakovaly znovu a znovu, jen je nikdo nevidí… nebo vidí?
Tohle nebude procházka růžovou zahradou, to mi věřte. V centru Amsterdamu najdete zvláštní muzeum, které nese název Muzeum Tortury. A přesně to tam uvidíte – sbírku nástrojů, které byly po staletí používány k mučení a potrestání lidí. A i když tu nejsou žádní duchové v pravém slova smyslu, energie toho místa je tak hustá, že se vám bude těžko dýchat. Muzeum je sice malé, ale o to intenzivnější. Projdete se kolem železných panen, natahovacích lavic, gilotin a různých páčidel a drtičů. Každý vystavený nástroj má popisek, který detailně popisuje, k čemu sloužil a jak se s ním „pracovalo“. A když si představíte utrpení, které tu museli lidé zažít, když vás obklopují tyhle tiché svědky bolesti… no, je to nepříjemné. Nezaznamenávají se tu sice paranormální jevy v podobě zjevení, ale pocit úzkosti a tíhy je všudypřítomný. Někteří návštěvníci prý cítí nevolnost, jiní mají závratě. Je to silný zážitek, který vám připomene temnou stránku lidské historie a přiměje vás zamyslet se nad tím, co všechno dokážou lidé udělat lidem. Není to strašidelné v klasickém slova smyslu, ale spíš děsivé tím, jak reálné a hmatatelné to utrpení bylo.
Z rušného Amsterdamu se vydáme na sever, do chladného Norska. V Oslu se tyčí starobylá pevnost Akershus Fortress. Postavena ve 13. století, sloužila jako obranná pevnost, královská rezidence i vězení. A jako každé takové místo, i ona má svou temnou minulost plnou válek, obléhání a úmrtí. Akerhus je považován za jedno z nejstrašidelnějších míst v Norsku a místní se mu v noci raději vyhýbají. Hrad je domovem mnoha duchů. Nejznámější je prý duch ženy jménem „Monk“, která byla za života vězněm a zemřela v kobkách. Její duch prý dodnes bloudí po hradbách a občas se zjevuje návštěvníkům. Dále se mluví o duchovi psa, který byl zaživa pohřben pod jedním z hradních valů, aby hrad ochránil před útočníky. Jeho nářek se prý občas ozývá, a když ho slyšíte, značí to neštěstí. Hlášeny jsou i zvuky kroků, šepot a náhlé poklesy teploty. Občas se prý zjevují i duchové vojáků a vězňů. Akershus je místo, kde se cítíte, jako byste byli neustále pod dohledem. Ta tíživá energie z dlouhé historie a tisíců životů, které se tu protly, je prostě hmatatelná. Je to ideální místo pro ty, kdo milují mrazivou atmosféru starých pevností a věří, že zdi si pamatují vše.
Tak co na to říkáte, lidičky? To by bylo jen pár dalších míst, kde se vám garantovaně udělá husí kůže a možná si i přihodíte do ohně. Jestli vás tyhle příběhy nalákaly k dalšímu zkoumání temných destinací, nebo naopak definitivně odradily od jakéhokoli cestování do hororových oblastí, je jen na vás.
Jedno je ale jisté: svět je plný tajemství, nevysvětlitelných jevů a míst, kde hranice mezi naším světem a tím „něčím víc“ splývá. Ať už věříte na duchy, nebo ne, některá místa vás prostě přimějí zamyslet se nad tím, co všechno ještě neznáme. Které z těchto míst vás děsí nejvíc, nebo znáte nějaká jiná, která by do našeho strašidelného seznamu patřila?
