Článek
Letos jsme se rozhodli, že si konečně dopřejeme pořádnou dovolenou. Žádné víkendové wellness, žádná chalupa na Vysočině, ale slunce, moře a Řecko. Už první den na ostrově Korfu jsem byla okouzlená – bílé domky, tyrkysová voda, olivovníky všude kolem a ten vzduch… voněl jako směs moře a pečeného chleba.
Manžel vypadal taky nadšeně, i když trochu jinak než já. Neběhal po pláži s foťákem, ale už první večer zmizel na dvacet minut a vrátil se s láhví vína. Ne nějakého obyčejného, ale s krásnou etiketou, zabaleno v papíru, ještě s malou pečetí.
„Pro nás, lásko,“ řekl a nalil dvě sklenky. Bylo výborné.
Druhý den se situace opakovala. Po večeři se vytratil, vrátil se s další lahví – tentokrát bílého, prý z malého rodinného vinařství. Připadala jsem si jako v romantickém filmu. Každý večer jiná láhev, každý večer jiný příběh o tom, jak víno vzniklo, kdo ho vyrábí a proč je právě tohle výjimečné.
„Ty jsi tak pozorný,“ řekla jsem mu asi třetí večer, už lehce přiopilá.
„No jo, jen chci, aby sis to užila,“ odpověděl s úsměvem.
Po týdnu jsme měli na poličce v hotelovém pokoji malou sbírku – pět načatých lahví a dvě neotevřené. „Ty si vezmeme domů,“ rozhodl manžel a pečlivě je zabalil do bublinkové fólie, aby přežily cestu.
Doma jsme se k nim dostali až po pár dnech. Jedno odpoledne jsem uklízela tašku s drobnostmi z dovolené a z kapsy mi vypadl složený účet. Podívala jsem se na něj – a tam to bylo.
Dvě láhve vína, každá za 65 euro.
Málem jsem se posadila. „Prosím tě, to víno stálo tolik?“ zeptala jsem se, když přišel domů.
Chvíli mlčel, pak se začal smát.
„Dobře, řeknu ti to,“ povzdechl si. „To nebylo kvůli tobě… teda, částečně ano. Ale hlavně kvůli… Nikosi.“
„Kdo je Nikos?“
„Ten číšník z restaurace první večer. Pamatuješ, jak jsem se tě ptal, jestli se ti líbí to víno, co jsme dostali jako pozornost podniku? Ty jsi řekla, že je úžasné. Tak jsem si říkal, že ti ho koupím. Šel jsem za Nikosem a on mi řekl, že se prodává jen v jejich malém obchodě – a že je drahé, protože… prý posledních pár lahví na ostrově. No a… já neměl hotovost, tak jsem zaplatil kartou.“
„Aha,“ řekla jsem pomalu. „A proč teda každý večer další láhev?“
Teď už se smál úplně. „Protože když jsem šel druhý večer na procházku, Nikos mě viděl a křičel: ‚My friend! Your wife, she loves the wine!‘ – Můj příteli! Tvoje žena miluje to víno! A než jsem se nadál, měl jsem v ruce další. A aby to nebylo trapné, musel jsem ho koupit. A tak to šlo dál. On mě prostě pokaždé nějak odchytil.“
„Takže ty sis nemohl pomoct?“
„Lásko, já jsem chtěl být galantní… ale hlavně jsem nechtěl vypadat jako skrblík před Nikosem.“
Musela jsem se smát. Celou dovolenou jsem si myslela, že jsem v romantické pohádce o muži, který mě zasypává drahým vínem z čisté lásky, a ono to byla série nechtěných nákupů, protože se neumí vyvléknout z řecké pohostinnosti.
„Takže Nikos nás vlastně stál skoro čtyři sta euro,“ spočítala jsem nahlas.
„No… ale aspoň máme dobré vzpomínky. A víno,“ dodal manžel a přinesl jednu z neotevřených lahví.
Nalil mi sklenku, přiťukli jsme si a já si řekla, že vlastně na tom něco romantického je – i když to původně vůbec nemělo být romantické.
A pokaždé, když teď doma otevřeme nějaké řecké víno, vybavím si Nikose, jak se vlní mezi stolky a volá: „My friend! Your wife, she loves the wine!“ – a mého manžela, jak v duchu počítá, kolik ho ta pozornost ještě bude stát.
