Článek
Bylo sobotní ráno, venku mrholilo a mně připadalo, že jediné, co mi brání v tom zůstat v posteli, je fakt, že jsme doma neměli ani chleba. Manželka vypsala seznam nákupu – mléko, chléb, brambory, vajíčka, rajčata, káva pro tchyni a… sůl. Nic složitého. Prostě sobotní rutina.
V obchodě jsem vzal všechno podle seznamu. U regálu se solí jsem se ani nezastavil déle než pár vteřin – sáhl jsem po obyčejné hrubozrnné soli, té bílé klasice, co stojí pár korun. Do vozíku letěla s pocitem, že úkol je splněn.
Když jsme přijeli domů, tchyně už seděla v kuchyni. Na stole měla hrnek kávy a výraz, který říkal: „Tak ukažte, co jste mi přivezli.“ Její rituál je vždycky stejný – prohlédne nákup, jako by kontrolovala zavazadla na letišti, a u každé položky buď kývne, nebo pozvedne obočí.
Tentokrát pozvedla obočí velmi vysoko. Sáhla do tašky, vytáhla balíček soli, chvíli si ho prohlížela, pak se podívala na mě a položila otázku, kterou zřejmě dlouho nosila v srdci:
„A tohle je co?“
„Sůl,“ odpověděl jsem s klidem člověka, který si myslí, že právě splnil jednoduchý úkol.
„Ale ne mořská sůl,“ řekla tiše, přesto s takovou výčitkou, že jsem si připadal, jako bych přinesl domů špatné dítě z porodnice.
Následovalo dlouhé ticho. Slyšel jsem jen tikání hodin a vzdálené kapání vody z kohoutku. Pak přišla věta, která otevřela peklo: „Vy mě snad chcete zabít.“
Manželka se nadechla, že něco řekne, ale tchyně zvedla ruku – takový ten majestátní pohyb, kterým dává najevo, že právě mluví autorita. „Ne. Já vím, co děláte. Léta mi tady tvrdíte, jak se staráte o mé zdraví, a teď mi koupíte jed.“
Ano, jed. Tak tchyně nazvala obyčejnou kuchyňskou sůl, kterou používá půlka země. Začala přednášku o tom, jak je ta běžná „chemická“ sůl zbavená všeho dobrého a jak mořská sůl obsahuje „stopové prvky, bez kterých tělo kolabuje“.
Zmínila i svůj „chorvatský příběh“. Před lety byla na dovolené, kde si koupila kilo místní mořské soli. Od té doby o ní mluví jako o elixíru zdraví. Podle ní jí tahle sůl zlepšila pleť, trávení a dokonce i náladu. V jejím podání to znělo, jako by mořská sůl mohla opravovat i rozbité vztahy.
Snažil jsem se jemně namítnout, že chemicky je NaCl pořád NaCl, a že rozdíl je hlavně v romantickém příběhu kolem moře. Jenže to bylo jako říkat fotbalovému fanouškovi, že rozhodčí možná nepískl penaltu schválně. Výsledek? Vzrostla hlasitost i dramatičnost projevu.
Při obědě se to potvrdilo. Ten den jsme měli bramboračku. Tchyně si nabrala plnou misku, přičichla, ochutnala… a odložila lžíci. „To chutná… divně,“ řekla. „Nemůžu riskovat.“ A pak zbytek oběda seděla, popíjela vodu a občas si povzdechla tak, aby to všichni slyšeli.
Odpoledne jsem zaslechl, jak telefonuje kamarádce. „Ano, představ si to,“ říkala, „koupili mi obyčejnou sůl. No, už ani v rodině člověk nemá jistotu. A prý je to stejné! Chceš mě zabít, nebo co?“
Těch pár dnů poté bylo zvláštních. V kuchyni se nemluvilo o ničem jiném než o soli. Na stole ležely letáky z obchodů, kde tchyně červenou fixou zakroužkovala akce na mořskou sůl. Občas se na mě podívala s výrazem „ještě máš šanci se napravit“.
O týden později jsem to nevydržel. Šel jsem do obchodu a koupil hned tři balíčky mořské soli – velké, drahé, s nápisy „premium“ a „extra jemná“. Když jsem je položil na stůl, rozzářila se jako dítě na Vánoce. „Vidíš, když chceš, tak to jde,“ řekla a dokonce mě poplácala po rameni.
Od té doby máme v kuchyni zásobu mořské soli, která by vystačila na menší restauraci. Nikdo neřeší, jestli je to vědecky lepší nebo ne. Prostě je to ta sůl, co chutná tchyni – a tím pádem je to v naší rodině jediná sůl, která má šanci projít přes kuchyňský stůl bez dramat.
A já jsem se naučil jednu věc: některé boje nemá smysl vyhrávat fakty. Vyhrávají se tím, že přinesete tři balíčky mořské soli, usmějete se… a doufáte, že příští týden nebude chtít filtrovanou vodu přímo z ledovce.
