Článek
Existují lidé, kteří se narodili pro randění. Mají charisma, vtip, a vždycky vypadají, jako by právě vystoupili z obálky módního časopisu. A pak jsem tu já. Já, která jsem se narodila pro to, aby se mé rande staly legendami – ne kvůli romantice, ale kvůli jejich absolutní, nefalšované trapnosti. A tak jsem si začala psát deník. Ne proto, abych si pamatovala ty „magické okamžiky“, ale abych se mohla smát (nebo plakat) nad tím, co všechno se dá na jedné schůzce pokazit.
Rande s „Filozofem“
Seznámili jsme se přes aplikaci. Jeho profil zněl slibně – „hluboké myšlenky, láska k umění, hledám spřízněnou duši“. Znělo to jako sen. Sešli jsme se v útulné kavárně. Objednala jsem si latté, on si dal… horkou vodu. „Káva je příliš buržoazní,“ prohlásil s vážnou tváří. Už tehdy jsem měla tušit. Celé rande se točilo kolem jeho monologů o existenciální úzkosti, Nietzschem a tom, jak je společnost zkažená. Zkusila jsem párkrát prohodit něco chytrého, ale pokaždé mě utnul s vysvětlením, proč je můj pohled na věc „naivní a přízemní“. Když se pak rozpovídal o tom, jak se pro „pravou svobodu“ zbavil veškerého majetku a teď bydlí v dodávce zaparkované „někde v divočině“, už jsem jen tupě přikyvovala a v duchu plánovala únik. Vrcholem bylo, když mi nabídl, že mi „přečte auru“. Poděkovala jsem, zaplatila za obě kávy (i tu jeho horkou vodu) a utekla s pocitem, že jsem právě přežila hodinu a půl v paralelní dimenzi.
Rande s „Kuchařem“
Tentokrát jsem si řekla, že zkusím něco jiného. Seznámila jsem se s klukem, který prý miluje vaření. Super, pomyslela jsem si, aspoň se najíme. Navrhl, že mi uvaří večeři u něj doma. Znělo to romanticky. Přišla jsem, on už stál u sporáku s zástěrou a vypadal odhodlaně. Všude kolem byly hromady špinavého nádobí a podivné ingredience. „Dneska máme překvapení!“ prohlásil a s úsměvem mi podal sklenku. Byla to voda. „Musíme se hydratovat,“ řekl. Pak začal vařit. A vařit. A vařit. V jednu chvíli se snažil flambovat palačinky, ale místo toho podpálil utěrku. Pak mu spadla celá mísa těsta na zem. A pak, když už jsem byla opravdu hladová, mi naservíroval… syrové kuře. „Je to speciální recept, inspirovaný japonskou kuchyní,“ řekl. Poděkovala jsem a s omluvou, že mi není dobře, jsem se vypařila. Doma jsem si udělala rohlík s máslem a přísahala, že už nikdy nebudu jíst nic, co mi uvaří někdo jiný.
Rande s „Milovníkem zvířat“
Tohle rande začalo slibně. Sešli jsme se v parku, abychom se prošli a popovídali si. Měl psa, což bylo roztomilé. Jenže ten pes byl… dominantní. Neustále na mě skákal, olizoval mi obličej a snažil se mi ukrást kabelku. Jeho majitel se jen smál a říkal: „On tě má rád! Je to takový mazel.“ Když jsem se snažila mluvit, pes mě přerušoval štěkotem. Když jsem se snažila jít, pes se mi zamotal pod nohy. A když jsme si sedli na lavičku, pes mi položil hlavu na klín a začal hlasitě chrápat. Snažila jsem se s ním mluvit, ale on se buď bavil jen se psem, nebo mi vyprávěl historky o tom, jak jeho pes snědl boty jeho bývalé přítelkyně. Rande skončilo tím, že se pes vyčural na mé nové boty. Už nikdy víc rande v parku.
Rande s „Komediantem“
Tenhle kluk byl stand-up komik. Myslela jsem si, že to bude zábavné. Sešli jsme se v baru, kde měl večer vystupovat. Celé rande se snažil být vtipný. Každá věta byla pokus o pointu, každý pohled byl součástí jeho „performance“. Vyprávěl mi vtipy, které jsem slyšela už stokrát, a pak se smál svým vlastním vtipům tak hlasitě, že se na nás otáčela celá hospoda. Když jsem se snažila říct něco vážného, přerušil mě, aby mi řekl, že „tohle je skvělý materiál pro jeho další show“. Vrcholem bylo, když se mě zeptal, jestli bych mu nechtěla pomoct s jeho novým materiálem. Měla jsem předstírat, že jsem jeho matka, která ho kritizuje. Poděkovala jsem, že jsem se „skvěle bavila“, a utekla dřív, než mě donutil hrát jeho babičku.
Rande s „Tajemným cizincem“
Tohle rande bylo jiné. Sešli jsme se v tiché restauraci. On byl tichý, tajemný, a měl krásné oči. Celou dobu jsme si povídali o cestování, o snech, o životě. Bylo to jedno z těch rande, kdy se čas zastaví. Cítila jsem, že se něco děje. Když jsme se loučili, řekl mi, že se mi ozve. Neozval se. Nikdy. Žádná zpráva, žádný telefonát. Prostě zmizel. A já jsem si uvědomila, že i když to nebylo trapné, bylo to možná to nejhorší rande ze všech. Protože mi dal naději, a pak ji vzal. Ale i to patří k deníku trapných rande, že? Protože někdy je největší trapnost ta, když si myslíš, že jsi konečně našla něco normálního, a pak zjistíš, že to byla jen další iluze. A tak pokračuji v psaní. Kdo ví, co přinese další zápis.
