Článek
Bydlet v paneláku má své kouzlo, říkali. Hlavně, že je všechno blízko, stačí sjet výtahem a už jsi v obchodě. Co už neříkali, je, že se naučíš znát zvuky svých sousedů líp než jejich jména. Klepání na zeď, štěkot psa o patro níž, noční hádky z bytu naproti – to všechno k tomu patří. Jenže my měli souseda, který se vymykal. Žádné hádky, žádný štěkot, žádné hlasité televize. Prostě nic.
Byt číslo 7B, přímo pod námi, byl jako černá díra. Občas jsme slyšeli tiché šoupání, jako by někdo posouval nábytek, ale to bylo vše. Žádné kroky po schodech, žádné bouchání dveří, žádné rozsvícené okno večer. Zprvu jsme si mysleli, že je to nějaký starší člověk, co je pořád v lázních nebo u dětí. Ale když to trvalo měsíce, začalo to být divné. Popelnice před domem se plnily, ale nikdy jsme neviděli nikoho z 7B vynést odpadky. Ani poštu nenosil nikdo dovnitř. Schránka vždycky přetékala reklamními letáky a upomínkami.
Kámoši si z nás dělali legraci. „Máte ducha, nebo co?“ smál se Honza, když jsme u piva rozebírali naši bytovou záhadu. Duch ne-duch, začínalo nám to vrtat hlavou. Jednou jsme se odhodlali. Rozhodli jsme se zjistit, kdo nebo co se v tom bytě skrývá. První fáze operace „Neviditelný soused“ spočívala v nenápadném monitoringu. Každý večer jsme si dávali „čumendu“ z okna, jestli se tam náhodou něco neděje. Nic. Jen tma a ticho.
Jednoho dne se Martin, náš největší dobrodruh, rozhodl pro přímý kontakt. „Zaklepu,“ řekl a už stál u dveří 7B. Zaklepal. Jednou, dvakrát, třikrát. Ticho. Zkusil kliku. Zamčeno. Pak najednou zevnitř zaznělo tiché zavrzání, jako by se něco pohnulo. Lekli jsme se a bleskurychle se stáhli zpátky do našeho bytu. Ticho, jen naše zrychlené tepy.
Tohle nás jen víc nažhavilo. Museli jsme zjistit, co se tam děje. Další nápad byl chytřejší. Rozhodli jsme se využít toho, že pošťáci nechávají poštu ve schránce. A tak jsme jeden den, když pošťák prošel, nenápadně proklouzli k 7B a nahlédli do schránky. Byla plná. Vytáhli jsme jeden dopis. Byl adresovaný na „Ing. Alois Svoboda“. Nikdo takový se v domě neregistroval, aspoň podle seznamu zvonků.
To už bylo moc. Martin se rozhodl, že zavolá domovníkovi. Domovník, pan Novák, byl morous, ale znal v domě každou zeď. Vysvětlili jsme mu situaci. Poslouchal, mračil se a pak pokrčil rameny. „Byt patří jednomu pánovi, co žije v zahraničí. Platí nájem pravidelně, přes banku. Občas přijede jeho neteř z Prahy, ale to je tak jednou za půl roku. Prý se mu tam stěhují věci z pozůstalosti, ale to je všechno.“
Takže nic moc nového. Zahraničí. Pozůstalost. Neteř. Jenže co to šoupání? A ta praskající věc, když Martin zaklepal? Nedávalo to smysl. Naše teorie se hromadily: byl to tajný agent? Nějaký podivín, co žije v utajení? Nebo tam vážně straší? Tahle poslední myšlenka nás sice děsila, ale zároveň přitahovala.
Několik dní na to se stalo něco, co nás definitivně utvrdilo v tom, že byt 7B je zvláštní. Ve schránce jsme našli lísteček. Napsaný úhledným písmem, ale bez podpisu. Stálo na něm jen: „Omlouvám se za ruch. Snažím se utřídit vzpomínky.“ Mírně nás to zaskočilo. Vzpomínky? Kdo to je? A proč to nenapíše normálně?
Martinovi to nedalo. Napsal odpověď na lísteček a vstrčil ho do schránky 7B. Zeptal se, jestli by se dotyčný nechtěl představit. Druhý den ráno byl lísteček pryč. Žádná odpověď. Znovu se byt ponořil do absolutního ticha. To už nás štvalo. Cítili jsme se jako v nějakém detektivním románu, kde nám chybí poslední dílek.
Jednoho pošmourného odpoledne jsme seděli u okna, když jsme si všimli, že se u schránek zastavil starší pán s kloboukem. Vypadal nenápadně, ale jeho pohyby byly plynulé a tiché. Vytáhl klíč a odemkl schránku 7B. Vytáhl z ní naše dopisy, letáky a pak si povzdechl. Otočil se a na moment se naše pohledy střetly. Měl smutné, unavené oči, ale zároveň v nich byla jiskra. Neřekl ani slovo, jen se jemně usmál, a pak zmizel ve dveřích 7B.
Ticho. Absolutní ticho. Ale tentokrát to bylo jiné ticho. Už to nebylo ticho záhadné, děsivé. Bylo to ticho, které naznačovalo, že jsme našli svou odpověď. V bytě pod námi žil člověk. Živý člověk. Jen prostě… nechtěl být vidět. Respektovali jsme to. Ticho v 7B sice zůstalo, ale už jsme věděli, že za ním není žádný duch ani tajný agent. Jen někdo, kdo potřebuje svůj klid, aby si mohl v tichosti utřídit své vzpomínky. A to jsme dokázali pochopit.
