Článek
Na Zanzibar jsem se chystala snad celý život. Představovala jsem si bílé pláže, tyrkysové moře a vůni koření, která se vznáší ve vzduchu. Chtěla jsem si odpočinout od shonu a stresu, prostě se jen tak povalovat a občas si skočit do vln. Moje sny byly jasné: já, opálená a spokojená, s exotickým drinkem v ruce, úplně bez starostí. Ach, jak naivní jsem byla.
První dny byly přesně takové, jaké jsem si vysnila. Procházky po pláži s jemným pískem pod nohama, koupání v teploučké vodě a objevování Stone Townu s jeho klikatými uličkami a historickými budovami. Navštívila jsem i farmu s kořením, kde jsem si přičichla snad ke všemu, co rostlo. Všechno bylo perfektní. Až do chvíle, kdy jsem dostala chuť na něco „opravdu místního“.
Ten večer jsem se rozhodla pro malou pouliční restauraci. Byla plná místních, což jsem brala jako dobré znamení. Paní za pultem se na mě usmívala a ukazovala na obrovskou mísu s mořskými plody – vypadaly fantasticky. Věděla jsem, že je to risk, ale říkala jsem si: „Přece tu nebudu jíst jen hotelové šlichty.“ Bohužel, tentokrát moje dobrodružná povaha dostala pořádnou lekci.
Noc byla… nezapomenutelná. Probudila jsem se s pocitem, že mi v břiše explodovala sopka a že každou chvíli vybuchnu. Teplota stoupala a mé halucinace začaly nabírat bizarních rozměrů – zdálo se mi, že celou postel okupují krabi s kudrnatými anténkami, kteří na mě posměšně cvakají klepety. Bylo mi naprosto jasné, že tohle není jen obyčejná nevolnost. Tohle byla katastrofa.
Můj přítel Tomáš, který mě doprovázel, naštěstí zachoval klid. I když jsem viděla, jak se mu cukají koutky, když jsem zmateně mluvila o krabí armádě. „Musíme do nemocnice,“ prohlásil s tváří plnou odhodlání a pak ještě dodal: „Hlavně se pokus cestou nezanechat stopu, aby nás nevyhostili.“ Jeho humor mi pomáhal i v té nejhorší chvíli.
Cesta do nemocnice byla opravdu dobrodružná. Tomáš mě podpíral, já se potila jako nikdy a občas jsem se musela zastavit, abych se ujistila, že moje vnitřnosti zůstanou uvnitř. Nemocnice byla sice menší, než jsem čekala, ale byla sterilní a klimatizovaná, což bylo v té chvíli jediné, na čem záleželo. Sestřičky na mě koukaly s úsměvy, které říkaly: „Další turista, který si myslel, že jeho žaludek je nezničitelný.“ Dostala jsem kapačku a jen tak ležela, jediná zábava byl kapající infuzní roztok.
Diagnóza? Akutní otrava jídlem. Prý klasika. Doktor mi s vážnou tváří oznámil, že moje tělo zjevně nesnese „příliš mnoho místní exotiky“. Exotiky? Vždyť to bylo takové to mořské něco! Zjevně jsem podcenila místní flóru a faunu. Nebo jsem prostě měla smůlu. Každopádně, moje vysněná dovolená se v tu chvíli proměnila v boj o přežití a udržení tekutin.
Strávila jsem tam dva dny. Dva dny, kdy jsem si připadala jako celebrity, které pronásledují paparazzi – jen s tím rozdílem, že mě pronásledovala jenom sestřička s injekční stříkačkou. Tomáš mi nosil sušenky a vyprávěl vtipy o turistech, co skončili stejně. Snažil se mě rozveselit, a musím říct, že se mu to docela dařilo. I když jsem byla slabá a naštvaná, že mi dovolená utíká mezi prsty, jeho přítomnost a nekonečný optimismus mi pomohly to zvládnout.
Když mě konečně pustili, byla jsem bledá jako stěna a o pár kilo lehčí. Moje chuť na mořské plody? Ta se na nějakou dobu vypařila. Ale něco jsem si z téhle zkušenosti odnesla. Už nikdy nebudu podceňovat „lokální exotiku“ a vždycky si budu vážit naší západní hygieny. Moje dovolená sice skončila v nemocnici, ale alespoň z toho byl vtipný příběh, který budu vyprávět ještě vnoučatům. Sice jsem se neopálila, ale mám zážitek, který jen tak někdo nemá. A mořské plody? Ty si dám až doma.
