Článek
Egypt. Země faraonů, pyramid a nekonečné pouště. Můj sen. Vždycky jsem si představovala, jak se s gracilní elegancí houpu na hřbetě velblouda, západ slunce barví oblohu do oranžova a já si připadám jako objevitelka pouště. Na tyhle fotky jsem se těšila ze všeho nejvíc. Marek, můj přítel, se sice tvářil skepticky, ale nakonec svolil. „Tak jo,“ prohlásil u snídaně. Kdybych jen věděla, co mě čeká.
První dny v Egyptě byly magické. Pyramidy byly ohromující, Sfinga tajemná a břišní tance na lodi po Nilu neskutečně zábavné. Všechno šlo podle plánu, až do dne, kdy jsme si zaplatili výlet na poušť, včetně tolik očekávané projížďky na velbloudech. Dorazili jsme na místo, kde na nás čekala karavana osmi velbloudů a několik místních průvodců. Usmívali se a tvářili se, že nic nemůže pokazit tu idylu.
Můj velbloud byl obrovský. Opravdu obrovský. Jmenoval se prý Abdul. Měl takové ty krásné, dlouhé řasy, které vypadají jako nalepené. Snažila jsem se na něj vlézt s grácií, ale dopadlo to spíš jako pokus o výstup na horu. Nakonec jsem se na jeho hřbet vyškrábala a cítila jsem se… no, vysoko. Abdul si spokojeně odfrkl a já si v duchu řekla, že to bude úžasné. A taky bylo. Asi pět minut.
Seděla jsem si tam jako královna pouště, pozorovala nekonečné duny a užívala si to houpání. Pak se to stalo. Nevím, co se stalo. Možná Abdulovi přeletěla přes nos moucha. Nebo mu snad vadil můj parfém. Každopádně se z ničeho nic splašil. Vypadal jako šíp, co vystřelil z luku. Nejdřív jsem si myslela, že jen zrychlil. Pak jsem si uvědomila, že se řítí pryč od karavany, přímo do srdce pouště. Srdce mi bušilo jako zvon a já se držela sedla jako klíště.
„Abdul, stůj! Stůj, ty velbloude bláznivý!“ křičela jsem, ale moje hlasivky pohltil vítr a jeho dusot. Průvodci na něj křičeli něco v arabštině, ale Abdul je ignoroval. Byla to scéna jako z akčního filmu, jen s tím rozdílem, že hlavní hrdinkou jsem byla já, a místo hrdinského výrazu jsem měla na tváři čirou hrůzu. Marek, který jel za mnou na jiném velbloudu, vypadal jako zkoprnělý. V očích měl paniku. A pak se mi ztratil z dohledu.
Letěla jsem pouští. Vlasy mi vlály, slzy se mi mísily s pískem a já si najednou představovala, jak mě najdou za sto let jako mumii, stále se držícího splašeného velblouda. Scénář pro budoucí archeology. Abdul se řítil dál a dál, nekontrolovatelně, a já si v duchu proklínala den, kdy jsem si kdy přála zažít „pravou pouštní romantiku“. Tohle bylo všechno, jen ne romantické.
Pak se na obzoru objevila zelená tečka. Oáza! Moje poslední naděje. Abdul se k ní řítil s neuvěřitelnou rychlostí, a já si v duchu říkala, jestli se tam vůbec vejdeme. Nakonec, s posledním výkřikem a obrovským škubnutím, Abdul zastavil přímo u vodního zdroje, napůl ve vodě, napůl na břehu. Seskočila jsem z něj dřív, než si to stačil rozmyslet a znovu se splašit. Třásly se mi ruce i nohy.
Objevila se tam skupinka beduínů, kteří mě překvapeně pozorovali. Jejich vůdce, starý muž s laskavýma očima, se na mě usmál a podal mi datle. Zjevně byli zvyklí na turisty, co jim padají z nebe. Nebo spíš z velbloudů. Abdul se mezitím spokojeně napájel a tvářil se, jako by se nic nestalo. Jako by nebyl před chvílí démonem pouště.
Po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, dorazil i Marek s průvodci. Marek mě objal tak silně, až mi z toho praštěli žebra. Byl bílý jako stěna. Průvodci se mi klaněli a omlouvali se. Vysvětlili, že Abdul je prý „temperamentní“ a občas si prostě potřebuje zaběhat. Skvělý detail, který mi mohli říct předtím, než jsem na něj nasedla.
Zpátky do civilizace jsem se vrátila na hřbetě jiného, očividně klidnějšího velblouda, který se jmenoval Ahmed. Abdul si spokojeně šel po svých a vypadal, že se dobře baví na můj účet. Moje představa o pouštní romantice se sice rozplynula v oblaku písku, ale získala jsem příběh, který budu vyprávět ještě vnoučatům. Už nikdy nebudu podceňovat temperament zvířat a vždycky si ověřím jejich povahu.
Sice jsem se neopálila tak, jak jsem chtěla, ale alespoň jsem zažila opravdové dobrodružství. A to se taky počítá.
