Článek
Kolegyně byla z těch lidí, kteří se vždycky tvářili, že jim osud hází klacky pod nohy. Stěžovala si často, hlasitě a na všechno. Na šéfa, na práci, na ceny potravin, na stát, na počasí. Seděla o dvě místa dál ode mě, a i když jsme nebyly kamarádky, denně jsem poslouchala, jak je všechno špatně. Z jejího vyprávění jsem měla pocit, že sotva přežívá. Často říkala, že bez dávek by neměla na nájem. Když jsme se bavili v kuchyňce, litovala jsem ji. Občas jsem jí koupila kávu nebo jí nabídla, že ji svezu domů.
Jenže čím víc jsem ji poznávala, tím víc mi začalo něco nesedět. Jednou se zmínila, že o víkendu „měla hodně práce“. Když jsem se jí zeptala, co tím myslí, mávla rukou, že pomáhá kamarádce v obchodě. Jindy se zmínila, že „něco načerno“ opravovala účetnictví pro jednu firmu. Bylo to řečeno polohlasem jakoby mimochodem. Nejprve jsem si říkala – její věc. Ale postupně mi začalo docházet, že vedlejší příjmy nejsou tak úplně vedlejší. Že je má pravidelně. A že zároveň stále pobírá dávky, na které by podle pravidel už dávno neměla nárok.
Nejsem udavačský typ. Nechci se míchat do cizích věcí. Ale čím víc jsem ji poslouchala, tím víc mě to začalo štvát. Ne proto, že by se měla špatně – ale proto, že se měla vlastně docela dobře, zatímco se tvářila jako oběť systému. A když jsem se dozvěděla, že dostává příspěvek na bydlení, i když žije se svým přítelem, který má normální plat, udělalo se mi nevolno. Věděla jsem, že jiní lidé pomoc opravdu potřebují, a že kvůli podobným „hráčům systému“ na ně zůstane méně.
Po několika týdnech váhání jsem se rozhodla – nahlásím to. Udělala jsem to anonymně, přes online formulář. Popsala jsem situaci, uvedla konkrétní informace. Nešlo mi o pomstu. Jen jsem cítila, že je správné, aby se systém zneužívat nemohl. Čekala jsem, že se něco stane – že ji předvolají, že si ji úřad pozve, že se ozve kontrola.
Ale nestalo se nic. Měsíce ubíhaly, kolegyně dál brala dávky, dál si vydělávala bokem, a nic se nezměnilo. Začala se dokonce vychloubat, že „je na to moc chytrá, aby ji někdo nachytal“. Když jsem jednou zmínila před jinou kolegyní, že by se to mělo řešit, otočila to proti mně: „Ty jí závidíš, viď?“ A bylo jasno. Místo aby se někdo zamyslel nad tím, jestli není správné zneužívání systému nahlásit, udělali ze mě závistivce.
Nejvíc mě mrzelo, že úřad nijak nezareagoval. Nečekala jsem, že mi budou posílat zpětnou vazbu, když to bylo anonymní. Ale čekala jsem, že to alespoň prověří. Kolegové mě začali přehlížet, jako bych udělala něco špatného. Jako bych ohrozila „její jistotu“. Nikdo se nezamyslel nad tím, že jsme každý měsíc ze své výplaty přispívali do systému, který někdo beztrestně zneužívá.
Začala jsem si připadat jako hlupák. Ne kvůli tomu, že jsem to nahlásila – ale kvůli tomu, že jsem věřila, že to někoho bude zajímat. Někdy mám pocit, že být poctivý se v dnešní době nevyplácí. Když někdo kličkuje, je to považováno za „chytrost“. Když někdo drží pravidla, je za naivku.
Ale i přes to všechno bych to udělala znovu. Možná to nic nezměnilo. Možná si dál hraje na chudinku, i když má peněz dost. Ale já vím, že jsem udělala, co bylo v mých silách. A že jsem si před sebou sama zachovala tvář.
Kolegyně z firmy časem odešla. Údajně „na volnou nohu“. Zůstala po ní jen židle a pár špinavých hrníčků. Dnes už se o ní nemluví. Ale já na ten příběh často vzpomínám. Ne proto, že bych měla chuť se mstít. Ale proto, že mě naučil, že správné rozhodnutí není vždy to pohodlné. A že někdy musíte být tím člověkem, co udělá to, co ostatní jen potichu odsuzují.
