Článek
Odjakživa jsem věděla, že se jmenuju divně. Už od útlého věku, kdy ostatní holčičky ve školce byly Aničky, Katky nebo Terezky, jsem se musela smířit s tím, že já jsem Filoména Rybová. Znělo to jako postava z nějaké staré pohádky, a to ještě z té, kde hlavní hrdinka prožívá samé útrapy. Jenže tohle nebyly pohádky. Tohle byl můj život.
Moji rodiče, ale i prarodiče a praprarodiče, ti všichni ctili rodinné tradice víc než cokoliv na světě. A to znamenalo jediné: pokud se narodila dcera, dostala jméno Filoména. První v řadě byla Filoména starší, pak Filoména mladší a já jsem byla Filoména nejmladší, která se narodila do rodiny s obyčejným příjmením. Jenže moje maminka si vzala pana Rybu. A tak jsem se stala Filoménou Rybovou. Což znělo… no, jak to znělo.
Ve školce to začalo. „Ryba Filoména! Ryba! Filoména!“ Křičely na mě děti, když jsme si hráli na pískovišti. Učitelky to braly jako roztomilé, já jsem z toho měla knedlík v krku. Pak přišla škola a s ní i krutá realita šikany. „Pojď, Filomíno, zaplav si!“ smál se mi Martin ze třetí lavice a strkal mě do louže. V hodině přírodopisu, když se probíraly ryby, jsem se propadala hanbou pod lavici. „Filoména Rybová, víš něco o kaprovi?“ ptala se paní učitelka s úsměvem, zatímco celá třída propukala v hurónský smích. Slzy jsem polykala každý den.
Nejen jméno. I ten neustálý pocit, že se musím schovávat. Nechtěla jsem být vidět, aby na mě nikdo neukazoval prstem, aby se nikdo nesmál. Byla jsem Filoména, která se snažila být neviditelná. Celé dětství jsem se tak těšila na jeden jediný den – na osmnácté narozeniny. Už od deseti let jsem si kreslila do deníčku, jak se budu jmenovat. Adéla. Adéla Nová. Znělo to obyčejně, ale pro mě to byl splněný sen. Znělo to… normálně.
A ten den opravdu přišel. Sotva jsem sfoukla osmnáct svíček na dortu, hned druhý den ráno jsem si vzala volno ze školy. Rodiče sice nechápali, proč mi tak spěchá, když to byl přece „posvátný den narození Filomény“, ale já už jsem měla v hlavě jediný cíl: příslušný úřad. Měla jsem s sebou pečlivě sepsaný dopis. Nebyl to žádný papír jen tak z povinnosti, ale poctivě vylité srdce na kus papíru, kde jsem řádek po řádku vysvětlovala, proč si o změnu jména a příjmení žádám. Nebyl to jen rozmar náctileté holky, ale léta a léta trápení, která se mi konečně diskem zaryla do duše.
Paní na matrice byla starší, laskavá žena s brýlemi na špičce nosu. Když si přečetla mou žádost, chápavě pokývala hlavou. „Rozumím, slečno. Takových případů máme víc, než byste si myslela. Někdy se prostě jméno s člověkem nesžije.“ Její slova pro mě byla pohlazením. Konečně někdo, kdo chápe. Vyřídila všechny papíry a ujistila mě, že do několika týdnů budu mít nové dokumenty.
A tak se i stalo. Když jsem o měsíc později držela v ruce svůj nový občanský průkaz, na kterém stálo Adéla Nová, cítila jsem se… jako znovuzrozená. Opravdu nová. Nová identita, nový život. Už žádné Filomény, žádné Ryby. Jen obyčejná Adéla.
Život se mi otočil o sto osmdesát stupňů. Najednou jsem se cítila svobodná, sebevědomá. Začala jsem se hlásit do diskusí, chodit do společnosti. Dokonce jsem si našla brigádu v místní knihovně, což by si dřívější, stydlivá Filoména nikdy nedovolila. Všechno se zdálo být perfektní.
Jednoho dne mi zavolala maminka. „Adélko,“ začala opatrně, „víš, já jsem přemýšlela… A teď, když máš to nové jméno a jsi taková jiná…“ Její hlas zněl trochu nejistě, ale pak nabrala dech. „Víš, s tatínkem jsme se rozhodli, že ti uděláme radost. A taky si myslíme, že je to tak správně. Celý život jsi s tím trpěla.“
Srdce mi začalo bušit. „Cože, mami? Co jste udělali?“
„No, s tatínkem jsme si nechali změnit příjmení taky! Abychom ti ukázali, jak moc tě milujeme a jak moc si ceníme tvé odvahy.“ Maminka zněla pyšně. „Už nejsme Rybovi! Takže jsme teď všichni Noví! Celá rodina!“
Málem mi vypadl telefon z ruky. „Vy… vy jste si změnili příjmení na Nová?!“ V hlavě mi proběhla vzpomínka na tu paní na matrice, která tak chápavě pokyvovala hlavou. Pochopila mou touhu po normalitě. Jenže moji rodiče ji pojali po svém.
„Ano! Mám už i nový občanský průkaz! A tvůj tatínek taky! Takže už jsme jen Noví! A ty jsi naše Adélka Nová. Všichni jsme Noví!“ A do telefonu se ozval tatínkův hlas: „A je to praktické! Už žádné zmatky s rybami!“
Zhluboka jsem se nadechla. Sice jsem se zbavila svého prokletí a získala jsem tak vytoužené jméno Adéla Nová, ale moje rodina se právě stala ještě… kurióznější. Maminka byla Filoména Nová. A tatínek pan František Nový. Což, v kombinaci s Filoménou, znělo pořád trochu jako z pohádky. Jen té s jiným příjmením. Filoména Nová. Znělo to jako nová pohádka, kterou nikdo nikdy neslyšel. Věděla jsem, že i když já jsem konečně „nová“, příběhy z naší rodiny budou dál bavit lidi na potkání. A možná… možná že je to tak i dobře. Protože nakonec, být normální, to je vlastně taky docela nuda.
