Článek
Jenže když jsem nakonec domů přinesla šaty, které mě stály víc, než jsem si mohla dovolit, při pohledu do zrcadla se ve mně všechno sesypalo. Najednou jsem si nebyla jistá ničím. Když jsem je poprvé zahlédla na stojanu, měla jsem pocit, že jsem našla přesně to, po čem jsem toužila. Látka jemně splývala, střih byl jednoduchý a přitom výrazný. Byly elegantní a zároveň odvážné, přesně takové jsem si představovala na večer, kdy budu stát vedle lidí, které jsem roky neviděla.
V tu chvíli jsem necítila žádné váhání a odnesla si je do kabinky, jako bych si přes ně připínala novou verzi sebe. Když jsem je ale doma konečně oblékla a postavila se před zrcadlo, něco ve mně povolilo. Stála jsem tam a pozorovala vlastní odraz, který mi připadal cizí. Nešlo o to, že by šaty nebyly krásné. Byly nádherné. Jenže já jsem najednou nebyla ta žena, která je kupovala. Místo pocitu jistoty se dostavil tlak, který jsem nedokázala potlačit.
Pochybnosti, o kterých jsem si myslela, že už je nemám
Způsob, jakým na mně šaty seděly, mě nutil přemýšlet nad každým detailem. Všímala jsem si věcí, které bych jindy přešla. Připadala jsem si těžší, bledší, unavenější. Místo očekávaného pocitu výjimečnosti mě přepadla panika, že mezi ostatními nebudu působit dostatečně dobře. Nešlo jen o vzhled. Najednou se vynořily obavy, které jsem dlouho držela pod povrchem.
Začala jsem přemýšlet o tom, že jsem poslední roky věnovala hlavně práci a povinnostem a sama na sebe jsem zapomněla. To, co mě mělo povznést, mě nečekaně stáhlo dolů. Jako by se celá moje nejistota vtiskla do jediného kusu oblečení. A já tam stála v tichém bytě a připadala si slabší než kdy dřív.
Pohled do zrcadla, který změnil celý večer
Chodila jsem po místnosti sem a tam a snažila se v sobě najít odvahu tyhle šaty opravdu vzít ven. Připadalo mi to až směšné. Tolik jsem po nich toužila, tolik jsem si je představovala na sobě a v jediné vteřině jsem o všechno sebevědomí přišla. Cítila jsem, jak mě začne pálit hrdlo, jako kdyby mě najednou zaplavila vlna studu.
Zkoušela jsem si představit, jaký by ten večer mohl být. Jak stojím mezi ostatními a směju se, jak se konečně necítím jako někdo, kdo jen přežívá. Jenže můj odraz v zrcadle mi to nedovoloval. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout. Viděla jsem ženu, která se snaží být silná, ale uvnitř je mnohem křehčí, než by kdy přiznala. A právě tahle křehkost mi najednou připadala úplně nahá.
Možná to nebyly šaty, ale něco mnohem hlubšího
Když jsem je nakonec svlékla a pověsila zpět na ramínko, cítila jsem zvláštní úlevu. Jako bych se zbavila tlaku, který jsem sama na sebe vytvořila. Sedla jsem si na postel a uvědomila si, že nejde o šaty. Jde o mě. O to, jak dlouho už sama sobě unikám. O to, že jsem čekala, že jeden večer mě zachrání, zvedne a vrátí do hry. Ale možná jsem se měla nejdřív naučit stát pevně sama za sebou.
Večer jsem nakonec strávila doma. Bez šatů, bez očekávání. Seděla jsem u okna a sledovala světla města. A poprvé po dlouhé době jsem si připustila, že moje nejistoty nezmizí tím, že na sebe navléknu něco drahého. Budu je muset pomalu odmotávat, vrstvu po vrstvě, stejně jako jsem ze sebe sundávala ty šaty. Jen tentokrát to nebude otázka několika minut, ale času, který si budu muset dovolit.
