Článek
Život občas předvede takové kousky, že by se jeden divil. A právě jeden takový kousek se mi stal před pár týdny. Měla to být obyčejná, líná sobota, den jako každý jiný. Ráno provoněla byt káva a klid. Jenže pak zazvonil zvonek a všechno se obrátilo naruby. Stála jsem u dveří s balíkem, jehož obsah mi málem způsobil srdeční kolaps. A pak začala detektivní práce, která mi odhalila příběh, v němž hrály hlavní roli svatební šaty, záměna jmen a jedna velmi rozzlobená nevěsta.
Byl to jeden z těch chladnějších, ale slunečných dubnových dnů. Zrovna jsem si vychutnávala ranní kávu v pyžamu a přemýšlela, jestli se pustím do jarního úklidu, nebo si dopřeji lenošení. Najednou zazvonil zvonek. Kurýr. V tu chvíli jsem ztuhla. Nic jsem si neobjednávala. Žádný balík jsem neočekávala. Ale budiž. Podepsala jsem, převzala obrovskou, neforemnou krabici a kurýr zmizel stejně rychle, jako se objevil. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem čekala jen novou knihu z e-shopu, ale rozhodně ne v takové obří krabici.
Stála jsem v předsíni s tou krabicí v náručí. Byla lehká, ale neskutečně objemná. „Co to proboha je?“ zamumlala jsem si pro sebe. Na štítku stálo moje jméno, moje adresa, ale odesílatel byl nějaký „Svatební salon Elegance“. Salon? Já se přece nevdávám. Neříkám, že bych nechtěla, ale momentálně to nebylo na pořadu dne. A už vůbec jsem si neobjednávala nic ze svatebního salonu.
Zavřela jsem dveře a položila krabici na zem. Zvědavost mi nedala spát. Rozhodla jsem se, že to otevřu. Třeba je to omyl a uvnitř je něco legračního. Odtrhla jsem lepicí pásku a otevřela víko. A pak to na mě vykouklo.
Byl to sněhobílý, objemný materiál, plný krajek, volánků a lesklých korálků. Sněhobílé, nádherné svatební šaty. Opravdové svatební šaty! S dlouhou vlečkou, bohatou sukní a složitou výšivkou. Vypadaly, jako by právě vypadly z nějakého pohádkového filmu. Byly úžasné, ale zároveň mě děsily.
Zírala jsem na ně s otevřenou pusou. Srdce mi začalo bušit jako splašené. Svatební šaty? U mě doma? Tomu jsem nerozuměla. Prolistovala jsem krabici, jestli tam není nějaký vzkaz, faktura, cokoliv. A našla jsem. Malou kartičku s jménem „Petra Nováková“ a telefonním číslem. A k tomu dodací list, kde bylo uvedeno, že šaty mají být doručeny na adresu, která byla jen velmi podobná té mé. Ulice se lišila jen o písmeno a číslo popisné bylo jiné. Ale jméno! Bylo tam napsáno moje jméno, Petra Nováková. Zřejmě šlo o náhodnou shodu jmen a tu drobnou chybu v adrese. Na kartičce navíc byla drobné poznámka s dalším telefonním číslem a textem „prosím, volat pouze v naléhavých případech“.
„Ježíšmarjá, to je ale blbost!“ vykřikla jsem nahlas. Zřejmě se stala záměna kvůli shodě jmen a nepozornosti kurýra. Ten doručil balík s mým jménem, ale s obsahem, který náležel jiné Petře Novákové a na lehce odlišnou adresu. V tu chvíli jsem se cítila, jako bych dostala infarkt. Co mám teď dělat? Tyhle šaty jsou určitě pro nějakou budoucí nevěstu, která je netrpělivě očekává. Možná se má vdávat už zítra! Panika!
Popadla jsem telefon a vytočila číslo na kartičce. Zvonilo to dlouho. A pak se ozval hlas. Ženský, zjevně velmi naštvaný.
„Haló?“ ozvalo se ztěžka.
„Dobrý den, uhm… já jsem Petra Nováková,“ začala jsem opatrně, „a myslím, že omylem mám u sebe balík, který patří vám. Jsou to svatební šaty.“ Snažila jsem se zadržet smích i paniku zároveň.
Na druhém konci nastalo hluboké ticho. Slyšela jsem jen těžký dech. A pak výkřik. „Cože?! Moje šaty?! Vy máte moje svatební šaty?!“ Hlas zněl hystericky, a já jsem si představila, jak ta chudinka tam sedí a pláče. „Kde jste? Kde jste je vzala?! Já už jsem je hledala všude! Měla jsem je mít dneska ráno!“
„Ano, vypadá to tak,“ snažila jsem se vysvětlit. „Kurýr se asi spletl kvůli stejnému jménu a podobné adrese. Velice se omlouvám, strašně moc! Kde bydlíte? Hned vám je přivezu!“
Ukázalo se, že „druhá Petra Nováková“ bydlí skutečně jen o pár ulic dál, ve stejném městě, ale v jiné části. Její svatba měla být za týden. A šaty byly její jedinou, obrovskou starostí. Celou tu dobu si myslela, že kurýr ztratil její balík, a už volala do salonu a vyhrožovala jim žalobou. Byla na pokraji nervového zhroucení.
Rychle jsem se oblékla, opatrně zabalila krabici se svatebními šaty a vyrazila. Cítila jsem se jako posel osudu, který má za úkol zachránit svatbu. Když jsem dorazila na její adresu, už stála u dveří, celá bledá a s uslzenýma očima. U nohou jí ležela malá krabička. Moje kniha! Tomu se říká osudová záměna! Její balík se svatebními šaty kurýr doručil mně, a můj balík s knihou doručil jí!
„Ach, bože můj, vy jste je přivezla! Děkuji! Děkuji vám tisíckrát!“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku. Byla tak šťastná, že jsem se musela smát. I když to celé bylo na hlavu.
Vysvětlila mi, že si šaty nechala poslat domů na poslední zkoušku. Prý měla hrozný sen, že jí šaty nedorazí, a teď se jí ten sen skoro vyplnil. Byla to opravdu milá, i když zjevně velmi vystresovaná, nevěsta. Vyměnily jsme si balíčky, a já jsem jí popřála krásnou svatbu a hodně štěstí.
Když jsem se vrátila domů, posadila jsem se do křesla a s úlevou si oddechla. Káva už byla studená, ale zážitek mi to bohatě vynahradil. Celá tahle situace mi připadala jako z nějaké komedie. A zároveň mi dala jedno důležité ponaučení. Že někdy i ta největší chyba v doručení může mít vtipný konec. A že je důležité si z věcí nedělat hlavu a prostě se tomu zasmát.
Od té doby, kdykoli mi přijde balík, vždycky si pečlivě zkontroluji odesílatele a jméno na štítku. A taky si občas vzpomenu na tu druhou Petru Novákovou a na její svatební šaty. Doufám, že měla krásnou svatbu a že si ten den užila, i přes to ranní drama. A já? Já si teď pamatuji, že i obyčejná sobota se může proměnit v dobrodružství plné svatebních šatů a hrdinských činů. Stačí jen stejné jméno, zmatený kurýr a trocha štěstí.
