Článek
Když spolu Linda Rybová a David Prachař začínali, stačila jim k životu jedna místnost. Maličký byt v pražských Nuslích byl svědkem jejich začátků – natáčení, divadlo, noční návraty a jen pár hodin spánku mezi tím. Ale s příchodem dětí a zklidněním tempa se změnily i priority. Místo, kde se jen přespává, jim už nestačilo. A tak se jednoho dne rozhodli, že si najdou domov, který bude dýchat stejně jako oni.
Padl jim do oka starý mlýn na konci vesnice Malé Lečice. Polorozpadlý dům bez komfortu, ale s duší. A taky s cenovkou, která dnes zní skoro neuvěřitelně – šest set tisíc korun. Jenže kdo někdy rekonstruoval, ten ví, že tohle byla jen vstupenka do nového života. Všechno ostatní si museli sami a pečlivě odpracovat s časem, penězi i trpělivostí. Ale právě to jim dnes dává jistotu, že nelitují. Mlýn se pro ně stal druhým domovem. Místem, kam můžou kdykoliv zmizet z ruchu města, vypnout telefon a slyšet jen les.
Nebylo to ale jen idylické, začátky je bolely
Rozhodnutí žít na venkově s sebou přineslo i pár kompromisů. Práce se jim dál točila kolem Prahy, a tak přišly na řadu dlouhé cesty po Strakonické, přejíždění mezi divadlem a domem, a otázky typu: „Má cenu jet na dvě hodiny domů, nebo zůstat ve městě?“ Zvlášť když mají tři děti a každá pauza má svou váhu. Nakonec došli k řešení, které dává smysl – vedle mlýna si pořídili ještě byt v centru Prahy. Dispozice 3+1, solidní cena, dobrá investice. Část zaplatili z vlastních úspor, zbytek hypotékou. A i když to znamenalo další závazek, získali díky tomu jistotu, že budou mít kam složit hlavu i během nabité sezony.
Postupem času se z mlýna stala spíš chalupa. Místo, kam se nejezdí kvůli povinnostem, ale kvůli sobě. Linda o tom mluví bez okolků – na nějaké stýskání nemá čas, ale když už se dostane ven, ví, proč to celé podstoupili. Mlýn je jejich, s každou zdí, každou prasklinou i každou pamětí. Je to jiný rytmus, jiné ticho. Chalupa stojí na konci vesnice, obklopená potokem a lesy. Dům působí jako z pohlednice – hrubé kameny, bílá omítka, retro detaily. Podařilo se jim zachovat původní charakter místa a přitom ho přizpůsobit moderním potřebám. Nadčasové vikýře ve střeše, čisté linie, ale žádný sterilní minimalismus. Dům má atmosféru.
Zahrada jako prostor pro zastavení
Venku to dýchá ještě víc. Zahrada, kterou si vlastníma rukama upravují, není žádná okrasná výstava, ale opravdové místo k životu. Květiny, zeleň, prostor k nadechnutí. Stačí deka, trocha slunce a čas, který nikam nespěchá. Přesně ten typ prostoru, ve kterém se člověk zastaví a dojde mu, že vlastně nic nepotřebuje. Není to luxus v tom klasickém slova smyslu. Ale kdo by si dnes netoužil odložit telefon, zavřít bránu a být chvíli jen sám – nebo ve dvou. Člověku se ani nechce věřit, že tohle celé vzniklo z jedné pražské garsonky.
Ale když se podíváme na cestu, kterou Rybová s Prachařem ušli, dává to smysl. A není těžké si představit, že jednou – až děti vyletí z hnízda a práce bude míň – se právě do Malých Lečic přestěhují natrvalo. Ne kvůli úniku, ale kvůli návratu. K sobě, ke klidu, k času, který už nebude rozkouskovaný na odjezdy a příjezdy. Protože i když se to zvenčí nezdá, některé domy nejsou jen stavby. Jsou to způsoby života.
Zdroje: kafe.cz, ahaonline.cz, dotyk.cz, tvguru.cz, poznatsvet.cz
