Článek
Takže si to představte. Náš „rodinný výlet“ do hor. Slovo „rodinný“ jsem si vyložila jako romantické procházky podél hřebenů, s foťákem v ruce a s pocitem dobytého světa, načež večer znavení, ale šťastní padneme do peřin, zatímco děti usnou po celodenním čerstvém vzduchu spánkem spravedlivých. Manžel si to ale očividně vyložil po svém – jako „příležitost k poznávání místní kultury“. A nutno podotknout, že jeho poznávací mise začala i skončila u výčepního pultu.
Ráno to přitom vypadalo nadějně. Vzbudila jsem děti, které se tvářily, jako by je někdo vytrhl z kómatu, což je standardní ranní režim. Nicméně vidina lanovky a zmrzliny je dostatečně rychle probudila. Manžel se tvářil, že je zralý na ranní jógu a ranní rozcvičku, což u něj obvykle značí buď to, že v noci nespal, nebo že má na něco velký plán. V tomto případě platila druhá varianta. Sbalili jsme svačiny – pečlivě jsem připravila zdravé sendviče, ovoce a dostatek vody, protože přece budeme dobývat vrcholy! Manžel se mezitím staral o to, aby v batohu bylo dost místa na… no, na mapu, jak říkal. Později se ukázalo, že mapa byla jen zástěrka pro malou placatku. Žádný velký překvapení.
Vyrazili jsme. Počasí bylo ideální, slunce svítilo, ptáčci zpívali, a já se už viděla s vlajícími vlasy na nějaké vyhlídce. Děti byly zpočátku nadšené, s jásotem cupitaly po cestě, ukazovaly na každou veverku a každou kytku. Manžel šel s námi, občas něco zamumlal o „svěžím vzduchu“ a „nádherné přírodě“, ale už po hodině jeho kroky začaly jaksi spontánně uhýbat směrem k civilizaci. Vlastně k jediné civilizaci, která byla v dohledu – hospodě s malebným názvem „U Znaveného Turisty“. Nebo to bylo "U Věrného Pípaře"? Teď už si nejsem jistá, protože v tu chvíli mi v hlavě začal bít na poplach zvonec alarmující katastrofu.
„Nezajdeme na jedno? Jen na rychlé orosené, pro osvěžení,“ pronesl manžel s nevinným výrazem, který jsem u něj už tolikrát viděla a který vždycky předznamenával něco, co se protáhne déle, než je zdrávo. „Ale vždyť jsme sotva začali!“ protestovala jsem. Děti už ale zmerčily hřiště u hospody a začaly se radostně vrhat směrem k němu. Marně jsem se je snažila přemluvit, že vrchol čeká, že dobrodružství volá. Hřiště a slib limonády zvítězily na plné čáře. Takže jsem rezignovaně usedla na lavičku venku a snažila se působit jako matka, která má vše pod kontrolou, i když ve skutečnosti jsem se cítila spíš jako krotitelka divé zvěře, která právě ztratila bič.
Manžel se odebral dovnitř. „Hned jsem zpátky, jen si objednám,“ volal ještě přes rameno. „Jedno pivo a už jdu!“ znělo zevnitř po chvíli. Pak se ozval smích. Hlasitý, přátelský smích. A ne jen jeden. Začalo mi svítat. „Místní kultura,“ pomyslela jsem si sarkasticky. Minuty se táhly. Děti si hrály, ale už se začaly nudit. Já jsem začala listovat mapou a s každou minutou se mi zdálo, že se ty hory čím dál víc vzdalují, zatímco hospoda se záhadně přibližuje. Objednala jsem si kafe, pak další. Děti už chtěly jíst oběd, tak jsem jim rozbalila ty zdravé sendviče, které jsem s láskou připravila pro vrchol. Chutnaly jim, ale chyběl jim ten pocit vítězství, co měli mít na hřebeni. Asi po hodině jsem to nevydržela a šla jsem dovnitř. Manžel seděl u stolu s několika zarostlými muži s typickými horskými klobouky a smál se na celé kolo. Před nimi stály půllitry a na stole ležely karty. „No nazdar!“ vyhrkla jsem a můj hlas musel znít jako siréna, protože se všichni zarazili a podívali se na mě jako na zjevení. Manžel zrudnul a pokusil se o úsměv. „Ahoj, miláčku! Jen jsme si dali takovou malou pauzu. Poznáváme místní zvyklosti.“ „Zvyklosti?“ opáčila jsem. „My jsme sem jeli na hory, ne na sympozium o konzumaci piva!“ Místní chlapi se tvářili, že rozumí každému slovu, ale zároveň se snažili nenápadně odsunout své půllitry dál od středu stolu.
Zbytek dne se nesl v duchu pokusů o vytahování manžela z hospody. Pokaždé, když jsem ho dostala ven, něco ho vrátilo zpátky – buď „naléhavá diskuse“ o historii místního pivovaru, nebo „nezbytná ochutnávka“ dalšího druhu piva. Děti už byly znechucené. Jejich vysněná lanovka zůstala jen snem a vrchol hory se nám vysmíval z dálky. K večeru jsem to vzdala. Sedli jsme si zase na lavičku, já s kávou, děti s pohlednicemi, a čekali jsme, až se manžel „dorozumí“ s místními. Když konečně vyšel ven, lehce potácivě, ale s blaženým úsměvem, prohlásil: „To byla ale krásná túra, co? Člověk se krásně nadýchal čerstvého vzduchu!“ Podívala jsem se na něj, pak na ceduli hospody, a pak zpátky na něj. Hluboce jsem se nadechla a řekla si, že příště si prostě vezmu dovolenou sama. Nebo s kamarádkou. Nebo si najmu průvodce, který si nebude muset „poznávat místní kulturu“ na každém rohu. No co, aspoň máme historku. A děti mají zážitek, že maminka je občas trochu… unavená.
