Článek
Manžel mi vždycky kupoval krásné dárky. Šperky, kabelky, drahé parfémy. Věci, které mi udělaly radost a daly mi pocit, že jsem milovaná. Pak přišlo naše výročí, a já jsem s napětím čekala, co to bude tentokrát. Možná nějaká víkendová dovolená? Nebo lístky na koncert? Srdce mi zaplesalo, když mi podával krabičku. Byla lehká. Rozbalila jsem ji. Tam, v celé své bělavé kráse, se na mě usmívaly běžecké boty. Sytě růžové. S neonově zelenými tkaničkami. A k tomu vzkaz: „Lásko, prý už máš dost těch dortíků. Tak ať se ti běhá.“ V tu chvíli jsem věděla, že náš vztah vstoupil do nové, pravděpodobně velmi bolestivé fáze. Chvilku jsem na ty boty koukala, jestli to není nějaký vtip. Nebo že by se spletl a koupil dárek pro někoho jiného? Vždyť já a běhání? To je jako já a balet. Nebo já a horolezectví.
Nikdy v životě jsem neběhala dál než na tramvaj. I to jen v nejvyšší nouzi. Vždycky jsem se utěšovala tím, že jsem spíš typ na procházky. Pomalé. S kávou v ruce. A s dortíkem. Teď tohle. Manžel se na mě culil, evidentně na sebe pyšný. „No co, lásko? Už se těšíš? Zítra jdeme!“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem s ním seděla u televize a cpala se zmrzlinou, zatímco on si četl články o zdravém životním stylu a běžeckých maratonech. Asi si toho dortíku všiml. Všiml si ho moc.
Druhý den ráno mě probudil s větou: „Vstávej, běžkyně! Slunce už volá!“ Cítila jsem se, jako by mě někdo polil ledovou vodou. Oblékla jsem si ty růžové boty, které na mých nohách vypadaly jako dvě rakety, a neforemné tepláky. Když jsem se podívala do zrcadla, připadala jsem si jako nepovedená karikatura sportovkyně. Manžel už ale stál u dveří, plný energie. První kroky. To byl šok. Každý dopad bolel. Plíce hořely. Snažila jsem se dýchat rytmicky, jak jsem si pamatovala z nějakého článku, ale připadalo mi, že lapám po dechu jako ryba na suchu. Manžel běžel vedle mě, lehce jako pírko, a povzbuzoval mě: „Výborně, lásko! To jde! Ještě kilometr a jsme u lesa!“ Kilometr? Měla jsem pocit, že jsem uběhla pět maratonů a jsem na hranici smrti.
Po deseti minutách jsem se zastavila, opřela se o strom a snažila se nezvracet. „Já nemůžu,“ zapištěla jsem. „Mám pocit, že mi vypadnou plíce!“ Manžel se na mě starostlivě podíval. „To je normální, lásko. Tělo si zvykne.“ Tělo si zvykne? Moje tělo si zvyklo na gauč, na čokoládu a na víno. Ne na běhání! Cítila jsem se trapně. Vždyť jsem sotva popadala dech a on už se chystal na další kolečko. Došlo mi, že ty dortíky už asi nebyly jenom nevinná pochoutka. Byly spíš symbolem mého životního stylu, který se mi snažil nenápadně změnit.
Začal mi dávat rady. O správné technice, o dýchání, o rozcvičce a protahování. Používal termíny jako „tempo“, „kadence“, „intervaly“. Pro mě to byla španělská vesnice. Já jsem chtěla jenom přežít. Po každém běhu jsem se cítila, jako by mě přejel parní válec. Bolely mě kolena, kotníky, plíce, duše. Manžel byl ale neúnavný. „Dneska zkusíme jenom pět kilometrů, lásko. Pak si dáme pořádnou snídani. Třeba ovesnou kaši s chia semínky!“ Ovesnou kaši? Já jsem chtěla vajíčka se slaninou. A tři kafe.
Běhání se stalo naším každodenním rituálem. Nebo spíš jeho rituálem, kterému jsem byla nucena se podvolit. Ráno, když ještě spala celá vesnice, už jsme štrachali po polní cestě. Někdy jsem se snažila utéct. Předstírala jsem, že mě bolí hlava. Nebo že mám zánět močáku. Nic nepomohlo. Manžel měl odpověď na všechno. „Na bolest hlavy je čerstvý vzduch! Na zánět močáku je pohyb, to ti rozproudí krev!“ Věděla jsem, že je to marné. Moji přátelé se na mě dívali s lítostí. „Co se s tebou děje? Vypadáš unaveně. A proč nosíš ty šílené růžové boty?“ Snažila jsem se vysvětlit, že je to dárek k výročí. Nikdo mi nevěřil. Spíš si mysleli, že jsem se zbláznila. Nebo že mě manžel týrá.
Nejhorší byly víkendy. To jsme měli „dlouhý běh“. Deset kilometrů. Dvanáct kilometrů. Dvacet kilometrů. Pro mě to byla nekonečná agonie. Manžel mezitím plánoval, kam pojedeme na další maraton. „Máme přece už ty nové boty, lásko. Můžeme jet do Berlína! Nebo do New Yorku!“ Já jsem přitom snila o gauči. O tom, že se pořádně najím něčeho, co neobsahuje „zdravé tuky“ a „komplexní sacharidy“.
Postupem času jsem si ale začala všímat jedné věci. Kalhoty mi byly volnější. Trička už mě tak netáhla. Když jsem vyběhla do schodů, už jsem neměla pocit, že umřu. Jednoho dne, po třech měsících denního mučení, jsem se podívala do zrcadla a uviděla tam… běžkyni? Možná ještě ne úplně, ale rozhodně už ne tu karikaturu. Možná, jen možná, měl pravdu. Možná ty dortíky už byly fakt moc.
Manžel mě jednoho dne objal a řekl: „Jsem na tebe pyšný, lásko. Vypadáš skvěle.“ A já jsem mu musela dát za pravdu. Cítila jsem se líp. Měla jsem víc energie. I když jsem dál proklínala každou běžeckou botu na světě, musela jsem uznat, že ten jeho dar měl smysl. I když mě to stálo hodně potu, slz a nadávek. Přesto si ale ponechám své malé radosti. Dortíky. Budu je jíst dál. Ale teď už s pocitem, že si je zasloužím. Protože si je pak vyběhám. Možná. Hlavně, příští rok k výročí už mu nebudu naznačovat, že bych chtěla novou kabelku. Spíš si budu přát nějakou víkendovou dovolenou. S dobrým jídlem. A s bazénem. S možností se na pár dní zase „odpojit“. Ale tentokrát jen od běhání.
Takže jo, manžel mi koupil běžecké boty. A já pochopila, že láska má někdy velmi neobvyklé, a docela bolestivé, podoby. Ale zároveň mi ukázal cestu k něčemu, co jsem si myslela, že nikdy nedokážu. Za to mu, i když s mírným hekáním, děkuji. A taky si tajně říkám, že ty dortíky mu příště koupím taky. Ať si to taky vyběhá.
