Článek
Koupil mi kytku. Zase. Takhle to zní jako radostná zpráva, že? Ale pokud jste četli mou historku o první kytici, kterou mi přinesl po deseti letech manželství a která znamenala, že si zrovna koupil novou motorku, asi tušíte, že to nebude žádná romantická pohádka. Tentokrát to bylo ještě horší, protože jsem si naivně myslela, že se už poučil.
Vrátila jsem se z práce domů, unavená po náročném dni, a už ode dveří jsem viděla na stole vázu. V ní se tyčily obrovské žluté slunečnice. Byly krásné, ne že ne. Ale já jsem věděla, že něco je špatně. U nás doma totiž platí nepsané pravidlo: „Kytky bez důvodu = průšvih.“ A já měla pravdu.
První, co jsem udělala, bylo, že jsem se na ty kytky podezřívavě podívala. Pak jsem se podívala na manžela, který seděl na gauči a tvářil se až podezřele spokojeně. „Hezké, viď?“ zeptal se. Místo, abych se rozplývala, jsem rovnou šla na věc. „Tak ven s tím, co jsi provedl tentokrát?“ On se jen usmál. „Nic, miláčku, jen jsem si vzpomněl na tebe a koupil jsem ti kytku.“ Srdce mi v ten moment poskočilo, protože jsem si naivně myslela, že se asi opravdu něco změnilo. Že to je třeba jen tak. Z lásky. Ale můj vnitřní radar se nemýlil.
Po chvilce mlčení jsem se ho zeptala: „A co s těmi kytkami děláš, když víš, že je nemám ráda, protože mi připomínají, že jsi provedl nějakou neplechu?“ On jen pokrčil rameny a usmál se. „To je ale tentokrát jinak, vážně,“ řekl. Já už ale byla připravená na nejhorší. Představovala jsem si, co to může být. Že snad srazil autem srnku? Že ztratil peněženku? Že se se šéfem pohádal a má padáka? Možností bylo spousta, ale žádná se mi nezdála dostatečně velká na takovou kytici.
Nakonec jsem to nevydržela a zeptala jsem se znovu. „Tak už to vyklop, ať to mám za sebou.“ A pak to přišlo. „No, víš,“ začal, „něco jsem objednal přes internet. Ale asi jsem si nepřečetl ty podmínky…“ V ten moment mi bylo jasné, že se jedná o něco velkého. A měla jsem pravdu. Ukázalo se, že si objednal elektrické kolo za padesát tisíc. A že si neuvědomil, že ty podmínky obsahují roční splácení, které je navíc vázáno na nějakou podezřelou půjčku. Takže teď budeme splácet padesát tisíc korun za elektrické kolo, které nepotřebujeme a které si navíc budeme muset nechat poslat domů. A k tomu jako třešnička na dortu, mi přinesl kytku. Aby mě usmířil.
Sedly jsme si a já jsem se musela smát. Manžel se na mě díval a měl v očích strach, ale když viděl, že se směji, tak se mu ulevilo. „To elektrické kolo ani nepotřebuješ,“ řekla jsem mu, „ale to, že si mi kvůli tomu koupil kytku, to je k nezaplacení.“ A pak jsme si dali pusu a já jsem se uklidnila. Ne snad, že by mi bylo jedno, že budeme splácet padesát tisíc za něco, co nepotřebujeme, ale ten okamžik, kdy mi to řekl, byl tak komický, že jsem to prostě musela vzít s humorem. S těmi kytkami jsme se pak sešli na terase a já jsem si řekla, že ačkoliv kytky bez důvodu u nás doma vždycky znamenají průšvih, tak alespoň vím, že za to vždycky stojí ten nejlepší příběh. Příběh o tom, jak si manžel objednal elektrické kolo a já dostala kytku.
