Článek
Dovolená v Turecku. Už samotná představa mi vždycky rozzáří oči. Slunce, moře, vůně koření, živé bazary plné barev a zvuků. A letos to nebylo jiné. Vlastně bylo, ale o tom až za chvíli. Můj muž, ten neposeda, má totiž talent na to, aby i tu nejobyčejnější dovolenou proměnil v nezapomenutelné dobrodružství. A to doslova. Tentokrát se postaral o to, že máme doma suvenýr, na který jen tak nezapomeneme a který mi ještě dlouho vrtal hlavou.
Všechno to začalo v jednom malém krámku v Kemeru. Procházeli jsme se úzkými uličkami, smlouvali o ceny koření a okukovali koberce. Vzduch byl prosycen orientálními vůněmi a všude se ozývala turecká hudba. Byla to ta pravá dovolenková atmosféra, kdy člověk zapomene na starosti a prostě si užívá. Najednou se manžel zastavil před výlohou, kde se to hemžilo nejrůznějšími suvenýry. Od malých keramických konviček přes tradiční látky až po… no, řekněme, neobvyklé sošky.
„Podívej, co jsem našel!“ vykřikl nadšeně a ukazoval na velkého plyšového velblouda. Velbloud byl opravdu impozantní. Byl vysoký snad půl metru, s hrbem plným jakýchsi třpytivých flitrů a na krku měl zvoneček, který cinkal při každém pohybu. Měl takový ten legrační výraz, jako by se právě chystal něco provést. Popravdě, byl roztomilý. Ale zároveň naprosto nepraktický.
„Ale miláčku, kam s ním? Vždyť se nám nevejde do kufru!“ snažila jsem se ho mírnit. Věděla jsem, že když se pro něco nadchne, jen tak ho to nepustí. A velbloud v jeho očích zjevně získával na důležitosti každou vteřinou.
„To je detail! Tenhle velbloud je speciální. Ten musí být náš!“ A už ho tahal z police. Prodejce, starší pán s knírkem, se jen usmíval a očima naznačoval, že udělal dobrou volbu. Cena, samozřejmě, byla „jen pro mě, paní, speciální sleva, protože jste tak krásná“. Klasika. Manžel samozřejmě neodolal. A tak jsme se po zbytek dovolené tahali s obrovským plyšovým velbloudem. V letadle na něj musela být extra taška, a i tak jsme ho sotva protáhli uličkou. Lidé se usmívali, někteří si nás fotili. Byli jsme atrakce.
Když jsme se vrátili domů, velbloud si našel své místo v obýváku. Stál tam jako takový němý svědek naší turecké eskapády. Každý, kdo k nám přišel, se na něj nejdřív zmateně podíval a pak se zeptal: „Proč velbloud?“ A já jsem jen pokrčila rameny a řekla, že to byl manželův nápad. Pořád jsem se ptala sama sebe, co tím chtěl říct. Je to jen vtipný suvenýr? Nebo v tom je něco víc? Manžel se vždycky jen tajemně usmíval a říkal: „Ty to pochopíš, zlato, ty to pochopíš.“
A pak mi to došlo. Bylo to jednoho deštivého sobotního dopoledne. Seděla jsem na gauči, venku pršelo a velbloud tam jen tak stál, s tím svým legračním výrazem. A najednou mi v hlavě začalo šrotovat. Velbloud. Poušť. Vytrvalost. Houževnatost. A pak to přišlo. Manžel a já jsme se před pár měsíci bavili o tom, jak je náš život někdy takový… pouštní. V práci stres, doma milion povinností, málo času na sebe. Říkala jsem mu, že občas mám pocit, že se brodím pískem a nemůžu se hnout z místa. A on na to tehdy jen pokýval hlavou a řekl, že to chápe.
A najednou mi to všechno do sebe zapadlo jako skládačka. Ten velbloud nebyl jen vtipný suvenýr. Byl to symbol. Byl to vzkaz. Manžel mi jím chtěl říct: „Vím, že je to někdy těžké. Ale jsi jako velbloud. Jsi silná. Jsi vytrvalá. Dokážeš projít jakoukoli pouští. A já jsem tady, abych šel s tebou.“ Do očí se mi nahrnuly slzy. Bylo to tak dojemné, tak promyšlené. Můj muž, ten, co mi občas přinese květinu bez jakékoliv příležitosti, ten, co si pamatuje, co jsem měla na sobě na prvním rande, tenhle muž mi koupil velblouda, aby mi dal najevo, jak moc si mě váží a jak moc ve mě věří.
Když přišel domů, objala jsem ho a řekla mu, že už vím, proč mi koupil velblouda. Nejdřív se na mě podíval překvapeně, a pak se mu na tváři objevil ten jeho široký úsměv. „Trvalo ti to, ale pochopila jsi,“ řekl a políbil mě na čelo. Bylo to jedno z těch chvil, kdy si uvědomíte, jak moc milujete toho druhého a jak moc je důležité mít vedle sebe někoho, kdo vás zná lépe než vy sami.
A tak teď náš velbloud stojí v obýváku a už se na něj nikdo neptá, proč tam je. Je to náš tichý strážce, připomínka naší společné cesty a všech „pouští“, kterými jsme prošli a ještě projdeme. A je to také připomínka toho, že i v těch nejvtipnějších a nejnepraktičtějších dárcích se může skrývat hluboký význam a láska. A občas je potřeba se jen zastavit, podívat se na plyšového velblouda a nechat se překvapit, co vám vlastně chce říct. Možná, že i vy máte doma nějaký takový „velbloudí“ dárek, který na vás teprve čeká, aby odhalil svůj pravý smysl.
