Článek
Takže můj manžel, drahý Petr, mi jednoho krásného rána oznámil, že potřebuje víc klidu. Fajn, říkám si. Víc klidu? To zní jako pohoda, třeba víkend na chalupě, nebo aspoň hodina nerušeného čtení knížky. Ale on to myslel… jinak. Jakože hodně jinak. Klid pro něj znamenal odchod. A ne do vedlejšího pokoje, nebo dokonce na gauč, jak to známe z těch trapných partnerských hádek. Ne, můj muž si vybral klid v našem rodinném kombi. Před domem.
Ještě teď mi z toho cukají koutky. Když mi to řekl poprvé, myslela jsem, že vtipkuje. Stála jsem v kuchyni s hrnkem kafe v ruce a on mi z obýváku, kde už měl sbalený batoh (ano, batoh!), s vážnou tváří oznámil: „Miláčku, potřebuji klid. Jdu spát do auta.“ Zprvu jsem to brala jako truc. Jakože se urazil, protože jsem mu nejspíš zase nechtěla pustit fotbal, nebo jsem mu snědla poslední sušenku. Ale pak jsem viděla, jak si bere spacák. Spacák! Ne, to už nebyla legrace.
A tak začala nová éra v našem manželství. Éra, kdy jsem se večer rozloučila s manželem, který místo do ložnice mířil k autu. Slyšela jsem klapnutí dveří, pak cvaknutí centrálu a představovala si ho, jak se tam kroutí na sedadlech. První noc jsem skoro nespala. Každou chvíli jsem koukala z okna, jestli tam ještě je, jestli se mu nic nestalo, jestli tam náhodou někdo nechodí. Ráno jsem pak šla k autu, klepala na okénko a čekala, jestli vyleze. Vylezl. Rozcuchaný, trochu pomačkaný, ale s úsměvem. „Víš, jaký to byl klid? Ani sis neškrtla!“ prohlásil vítězoslavně. Ach, ty vtipy o chrápání… to asi nebyl ten důvod, že ne?
Následující dny se to opakovalo. Petr odcházel spát do auta a já zůstávala sama v naší manželské posteli. Začala jsem si na to zvykat. Dokonce jsem si začala užívat ten prostor navíc. Mohla jsem se roztahovat, jak jsem chtěla, spát na diagonále, nebo klidně i hlavou dolů. Žádné lokty do žeber, žádné přetahování o peřinu. Byla to svoboda! Ale pak přišly otázky od sousedů. „Jezdí váš manžel na noční, paní Nováková?“ ptala se sousedka Horáková s podezřívavým výrazem. „Nebo jste se pohádali?“ Snažila jsem se to zamluvit, říkat něco o jeho nové zálibě v kempování, ale kdo by mi to věřil, když auto stálo jen pár metrů od domu?
Nejlepší byly reakce našich dětí. Osmiletý Tomáš a pětiletá Anička to ze začátku brali jako skvělou hru. „Tatínek spí v domečku na kolečkách!“ vykřikovali nadšeně. Dokonce mu nosili snídani k autu – většinou rozmočené cereálie nebo čaj rozlitý po sedačkách. Petrovi to očividně nevadilo. Byl vyspalý a klidný. A hlavně, nikdo ho nerušil. Ani děti s nočními můrami, ani já s dotazy typu „Miláčku, už spíš?“
Musím se přiznat, že jsem občas měla tendenci se urazit. Vždyť máme velký dům, prostornou ložnici, novou matraci! Proč zrovna auto? Ale pak jsem si vzpomněla na ty ranní vstávání, kdy jsem ho budila, aby si vzal prášky, nebo když jsem ho v noci přetahovala o peřinu. Možná, že ten jeho „klid“ byl prostě jen zoufalý pokus o přežití. Že si prostě chtěl na chvíli odpočinout od neustálého kolotoče rodinného života, kde se pořád něco děje.
A tak teď, když mi někdo řekne, že jeho manžel je „na služebce“, já s klidem odpovím, že můj je „na parkovišti“. Vlastně to má i své výhody. Když se mi nechce mluvit, můžu říct, že spí. Když mi někdo klepe na dveře brzy ráno, můžu říct, že manžel je v autě, ať se vrátí později. Je to taková moje výmluva pro všechno. A manžel? Ten je spokojený. Vyleze z auta vyspalý, odpočatý a plný energie. A já si můžu užívat to ticho, které mi v noci zůstává v ložnici. Kdo by to byl řekl, že manželská krize se dá vyřešit nákupem kombíku?
