Článek
Někdy si říkám, jestli v životě nemám nějakého tajného nepřítele. Někoho, kdo sabotuje moji snahu vypadat aspoň trochu reprezentativně. A ten nepřítel se bohužel jmenuje můj manžel a jeho fotografické schopnosti. Vlastně, spíš jeho fotografická necitelnost.
Všechno to začalo už dávno. Nikdy jsem nebyla ten typ, co by se hrnul před objektiv. Vždycky jsem si přišla taková… no, prostě nefotogenická. Moje úsměvy vypadají křečovitě, oči se mi zavírají a můj obličej má tendenci se měnit v nějakou podivnou grimasu, jakmile se na mě namíří objektiv. Manžel to ví. A nejednou mi to s láskou, ale brutální upřímností, oznámil: „Lásko, ty prostě nejsi typ na focení.“
Chápete? Můj vlastní muž. Člověk, který mě má milovat i s mými třemi bradami a vráskou na čele. Ale dobře, snesla jsem to. Každý nemůže být fotomodelka. Moje role je spíš ta, co drží tašku nebo hlídá děti, zatímco ostatní pózují.
Problém nastal, když jsme začali mít děti. A s dětmi přišla potřeba rodinných fotografií. Protože přece nebudeme mít album, kde budou jenom děti a Lukáš, a já tam budu chybět. To by bylo divné. A tak jsem se odhodlala. Překonala jsem svou nefotogenickou kletbu a postavila se před objektiv. S úsměvem. S nejlepším oblečením. Snažila jsem se.
A pak jsme si prohlíželi fotky. První. Druhá. Třetí. A najednou mi to došlo. Na každé fotce jsem byla… ustřižená. Chyběla mi hlava. Nebo ruka. Nebo půlka těla. Jako bych byla nějaká umělecká instalace s názvem „Torzo matky“.
„Lukáši, proč jsem na té fotce bez hlavy?“ zeptala jsem se jednou, když jsem s hrůzou zjistila, že na fotce z dovolené v Římě, kde jsme stáli před Koloseem, mám ustřiženou celou horní polovinu těla. Vypadalo to, jako by Lukáš fotil Koloseum, a já mu tam jen tak náhodou stála v cestě.
„Ale lásko, vždyť jsi tam celá! Teda, skoro. Chtěl jsem, aby bylo vidět Koloseum. A ty jsi tam tak pěkně zapadla,“ odpověděl s takovou tou nevinností, že jsem nevěděla, jestli si ze mě dělá legraci, nebo je prostě tak slepý.
Postupem času se to stalo takovým pravidlem. Rodinná oslava? Jsem na fotce bez nohou. Vánoce? Na fotce s rozmazaným obličejem. Narozeniny dětí? Jsem tam, ale jako silueta v pozadí. Když se podívám na naše rodinné album, vypadá to, jako by Lukáš hrál nějakou hru na „najdi Hanu“ a moje fotky byly takové ty bonusové úkoly, které jsou skoro nesplnitelné.
Nejlepší byla jedna fotka z výletu do hor. Nádherná krajina, modrá obloha, a my stojíme na vyhlídce. „Tak se vyfoťte, holky,“ řekl Lukáš. Já se postavila vedle dcer, usmála se a čekala. Když jsem pak viděla fotku, byla jsem tam. Ale jen tak, abych vyplnila volné místo mezi dvěma stromy. Dcery byly v popředí, hory v pozadí, a já jsem byla takový ten nenápadný, zelený keřík uprostřed.
„Lásko, proč jsem tam tak malinká?“ ptala jsem se s nadějí.
„No, aby vynikla ta nádherná krajina!“ řekl Lukáš. „A holky, samozřejmě. Jsou tak roztomilé!“
A v tu chvíli mi to došlo. On to nedělá schválně. On si prostě myslí, že je to umělecké. Že jsem taková ta moderní, abstraktní fotografie. Že jsem součástí kompozice, která se nejmenuje „Hanka a rodina“, ale spíš „Krajina, děti a ta rozmazaná věc v rohu“.
Už jsem to vzdala. Smířila jsem se s tím, že na rodinných fotografiích budu buď chybět, nebo budu tvořit záhadnou siluetu, kterou si nikdo nedokáže spojit s mou osobou. Možná je to jeho způsob, jak mě chránit před hrůzou z mých vlastních fotek. Nebo je to jeho skrytá umělecká duše, která touží po avantgardě.
Teď už se tomu smějeme. Když si prohlížíme staré fotky, říkáme si: „Hele, tady je máma! Teda, její ucho!“ Nebo: „A tady je kus maminčiny bundy! To je krásná fotka!“ A děti už jsou zvyklé. Ony vědí, že máma je na fotkách spíš taková ta záhadná entita, která se objevuje a mizí.
Možná je to tak lepší. Aspoň se nemusím trápit s tím, jak na fotkách vypadám. Protože na těch důležitých fotkách jsem sice ustřižená, ale jsem tam. A to je asi to nejdůležitější. Že jsem součástí rodiny. I když jenom z půlky. A kdo ví, třeba jednou, až budu stará a vrásčitá, najdu nějakou fotku, kde budu celá. A Lukáš řekne: „Vidíš, lásko? Ty jsi prostě celou dobu byla umělecká múza. Jenom jsi o tom nevěděla.“ A já mu řeknu, že mu to věřím. Ale jenom proto, že už nebudu vidět na detaily.
