Článek
Byl to obyčejný čtvrtek. Děti jsem právě uložila, dům konečně ztichl a já si nalila skleničku vína. V hlavě jsem měla seznam věcí, co mě čekají další den – práce, školka, nákup, večeře. Rutina.
Manžel měl být doma kolem sedmé, ale v půl osmé mi napsal:
„Promiň, lásko, musím zůstat v práci. Něco se pokazilo s prezentací, potřebuju to dodělat s kolegyní.“
Nic neobvyklého. Pracoval v reklamní agentuře a termíny tam často hořely.
Jenže tentokrát mě něco píchlo u srdce. Nevím proč. Možná ten tón zprávy. Možná to, že poslední dobou býval nějak vzdálený. Odpovídal krátce, vyhýbal se pohledům a večer raději sjížděl telefon, než aby se mnou mluvil.
Seděla jsem na gauči a chvíli se přemáhala, abych mu napsala něco milého. Ale místo toho jsem jen položila mobil na stůl.
Pak jsem ho ale zvedla znovu.
Otevřela jsem Instagram. Nevím proč. Snad ze zvyku, snad z nějakého tichého nutkání.
A tam – hned na první stránce – jeho jméno.
Nový příspěvek ve stories.
Rozklikla jsem to.
Záběr z baru. Tlumené světlo, skleničky s koktejly, smích. Kamera se na chvíli otočila a mezi dvěma lidmi se mihla známá tvář – on. Smál se. V ruce drink, vedle něj kolegyně Lenka – ta samá, o které poslední měsíce mluvil trochu příliš často.
V tu chvíli se mi opravdu zatajil dech.
Všechno kolem jako by se zastavilo.
První myšlenka? Že se mi to zdá. Že to může být staré video. Nebo omyl. Ale v rohu obrazovky svítil čas: před 7 minutami.
Seděla jsem tam a cítila, jak mi tělem projíždí horko i chlad zároveň.
„Takže prezentace,“ zašeptala jsem sama pro sebe.
Otevřela jsem jeho profil. Žádný nový příspěvek. On sám nic nesdílel. Ale ta Lenka ano. Zřejmě si ani neuvědomila, že se na videu mihnul i on.
Smáli se spolu. On se nakláněl blíž, něco jí šeptal do ucha. Ona se dotkla jeho ruky. A já měla chuť křičet.
Jenže místo toho jsem jen vypnula telefon.
Seděla jsem v tichu a cítila, jak mi tečou slzy, které jsem ani nechtěla pustit.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Možná půl hodiny, možná dvě. Pak jsem se zvedla, šla do kuchyně a začala bezmyšlenkovitě mýt nádobí.
Moje ruce dělaly to, co znaly – mechanicky, klidně – zatímco moje hlava křičela.
Když přišel domů, bylo skoro půlnoc.
Otevřely se dveře, klíče cinkly o stolek a on zvolal:
„Jsi ještě vzhůru?“
„Jo,“ odpověděla jsem tiše.
Přišel do kuchyně, trochu překvapený, že světlo ještě svítí.
„Něco se stalo?“
Podívala jsem se na něj. A poprvé jsem nevěděla, jak mluvit.
„Jaká byla ta prezentace?“ zeptala jsem se.
„Úmorná,“ řekl, aniž by zaváhal. „Lenka je sice šikovná, ale všechno se protáhlo. Jsem úplně mrtvý.“
A to bylo ono. Ta lehkost, s jakou to řekl. Ta jistota, že lže.
Položila jsem houbičku, utřela si ruce a vzala telefon.
Otevřela Instagram.
„Tohle je ono?“ zeptala jsem se a ukázala mu obrazovku.
Zbledl. Na zlomek sekundy.
Jenže pak se rychle sebral. „To je… z práce,“ začal koktat. „Dali jsme si po prezentaci drink. Jenom chvíli.“
„Aha,“ řekla jsem. „Takže ta prezentace byla v baru?“
Chvíli bylo ticho.
Díval se na mě a já viděla, že přemýšlí, jestli má dál hrát divadlo, nebo říct pravdu.
Nakonec jen tiše řekl: „Nic mezi námi není. Jen jsme se šli vyvětrat po stresu. Přísahám.“
Znělo to zoufale.
A já nevěděla, jestli mu věřit.
„Víš,“ řekla jsem po chvíli, „možná o nic nejde. Možná ne. Ale víš, co mě bolí víc než to, že jsi byl s ní? To, že jsi mi lhal. Že jsi mi poslal zprávu o práci, zatímco jsi pil drink s někým jiným.“
Stál tam, bez slov.
A já si v tu chvíli uvědomila, že i kdyby mi stokrát přísahal, že se nic nestalo, ten okamžik důvěry už zmizel.
Šel spát na gauč. Neřekli jsme si víc.
Ráno jsem vstala dřív, připravila dětem snídani, on odešel do práce – a v kuchyni zůstalo ticho, které bylo těžší než jakýkoli výkřik.
Napsal mi až odpoledne:
„Mrzí mě to. Byl to hloupý nápad. Chtěl jsem se odreagovat. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Nevěděla jsem, co odepsat.
Nakonec jsem jen napsala:
„Už jsi ublížil. Teď jen záleží, jestli to chceš napravit.“
Ten den jsem pochopila, že zradu netvoří jen polibky a tajné schůzky.
Zradu tvoří moment, kdy člověk ztratí odvahu být upřímný.
A taky jsem pochopila, že někdy vám sociální sítě neukážou jen cizí životy, ale i pravdu o tom vašem – i když byste ji nejraději nikdy neviděli.
