Článek
Když jsem si poprvé sedl k počítači, abych sepsal tenhle příběh, probleskly mi hlavou všechny ty momenty – od prvních nejistých krůčků mé ženy v běžeckých botách až po její dnešní „útěky“ před prachovkou. Je to příběh o tom, jak se jeden nenápadný koníček dokáže vkrást do života a převrátit ho naruby, a jak se z obyčejných ranních hodin stane závod s časem.
Všechno to začalo celkem nevinně. Jednoho krásného jarního dne, kdy slunce hřálo a příroda volala, si moje žena usmyslela, že začne běhat. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Ráno vstala s odhodlaným výrazem, natáhla si staré tepláky, co ležely zapomenuté kdesi ve skříni, a vyrazila. Ten první běh trval asi patnáct minut a skončil zadýchanou a zpocenou, ale nesmírně spokojenou ženou. Říkala, že se cítí skvěle, plná energie a lehčí. Kdo by to byl řekl, že to je začátek konce mého klidného života?
Zpočátku jsem to bral s úsměvem. Koneckonců, pohyb je zdravý, a když to dělá radost, proč ne. Koupila si nové boty, pak funkční oblečení, pak chytré hodinky, co měří každý krok a spálenou kalorii. Brzy se z občasného proběhnutí stala rutina. Ranní rozcvička, rychlá snídaně a pak už jen šustění tenisek na chodníku. Vždycky se vrátila s rudými tvářemi, ale zářila. A to mi stačilo. Vlastně jsem byl na ni hrdý, že se do toho takhle zakousla.
Jenže pak se to začalo stupňovat. Z ranního běhu se staly delší trasy. Z občasného proběhnutí se stalo každodenní „musím“. Najednou se jí v diáři začaly objevovat akce – charitativní běhy, místní závody, dokonce i maraton v nedalekém městě. Domácnost ale začala trpět. Nejdřív nenápadně. Tady se kupil prach, tam se hromadilo nádobí. Ale to byly jen takové drobnosti, nic, co by se nedalo dohnat večer. Aspoň jsem si to myslel.
Nejdřív jsem zkusil jemné narážky. „Miláčku, neviděla jsi, kde je vysavač? Zdá se mi, že pod sedačkou už máme malou zoologickou zahradu.“ Reakce? Úsměv, pusa a věta: „Teď nemůžu, musím stihnout ještě osm kilometrů, než začne pršet! Vrátím se, a pak se na to podívám.“ A pak už jen slyšíte, jak se za ní zavírají dveře. A vy tam stojíte, s prachovkou v ruce, a koukáte na zmíněnou „zoologickou zahradu“.
Situace se vyhrocovala. Když jsem se vrátil z práce, místo vůně čerstvě uvařené večeře jsem cítil jen pot a ztuchlost. Na lince stály krabice s müsli, energetické tyčinky a všude kolem se válely proteinové shaky. Moje žena seděla na gauči s nataženýma nohama, masírovala si lýtka a studovala tréninkový plán na další den. „Už jsi viděl ty závěsy?“ zeptala se mě jednou s nadšením. „Prý jsou ty nové ultra lehké a prodyšné, ideální na dlouhé tratě!“ Místo abych se zeptal na večeři, jen jsem přikývl. Věděl jsem, že nemá cenu se ptát na domácí práce. Běh byl teď její prioritou číslo jedna.
Jednou v sobotu ráno, kdy jsem měl v plánu konečně se pustit do úklidu, jsem ji zastihl, jak si obouvá boty. „Kam zase jdeš?“ zeptal jsem se s lehkým povzdechem. „Musím zaběhnout patnáct! Dneska je ideální počasí na to zkusit si ten nový kopec, co mi doporučila Markéta,“ odpověděla s očima plnýma jiskry. „A co třeba… úklid? Nebo, já nevím, to nádobí, co čeká na dně dřezu už třetí den?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Podívala se na mě, usmála se a řekla: „Někdy příště! Teď mě čeká ten kopec! Ale až se vrátím, možná bychom mohli vytřít.“ A pak už jsem jen slyšel, jak se vzdalují její kroky. „Možná bychom mohli vytřít.“ Ta věta mě pronásledovala celý den.
Ne že bych chtěl, aby přestala běhat. Naopak, jsem rád, že má něco, co ji naplňuje a dělá šťastnou. Ale začalo to ovlivňovat náš společný život. Dříve jsme trávili víkendy spolu, dělali věci, co nás bavily. Teď? Teď jsem buď chodil sám na výlety, zatímco ona trénovala, nebo jsem na ni čekal doma, než se vrátí z dalšího „výběhu“. A když se vrátila, byla unavená, ale pořád plná endorfinů a plánů na další trénink.
Už jsem to nevydržel. Jednoho večera jsem se rozhodl, že si s ní musím promluvit. „Miláčku,“ začal jsem opatrně, „víš, jak moc tě podporuji v běhání, ale… co náš dům? A co my? Mám pocit, že běháš i před domácími pracemi.“ Podívala se na mě s překvapením. Zpočátku se bránila, že to tak není, že se snaží stíhat všechno. Ale pak se zamyslela. A já jsem viděl, že jí to dochází.
Nakonec jsme se domluvili. Že si vytvoříme nový rozvrh, kde bude místo pro běhání, ale i pro domácí práce a hlavně pro nás dva. Bylo to těžké, ale myslím, že jsme na dobré cestě. Ona občas pořád „uteče“ před nějakým úkolem, ale už to není takové jako dřív. Teď už aspoň vím, že když se vrátí, je tu šance, že se vezme i ta prachovka.
Ten koníček jí změnil život. A mně taky. Naučil jsem se víc zapojovat do domácích prací, což není vůbec špatné. A naučil jsem se taky ocenit ty chvíle, kdy se zastavíme a jsme prostě jen spolu. Bez běžeckých bot, bez tréninkového plánu, jen my dva. A občas s čistým domem. A to je pokrok.
