Článek
Cinkl mi telefon. Zpráva od ex. Původně jsem myslela, že se spletl, že to je nějaká hromadná zpráva, nebo snad vtip. Ale ne. Stálo tam to prosté, a přitom drtivé: „Zničila jsi mi život.“
V tu chvíli se mi zastavil svět. Že cože? Já? Zničila jsi mu život? To přece není možné. Projela jsem si v hlavě celou tu naši minulost, každý hovor, každou hádku, každý rozchod. Jasně, nebylo to ideální, ale zničit někomu život? To mi prostě nesedělo. Pocítila jsem zvláštní směs hněvu a smutku. Hněvu, protože to znělo jako nefér obvinění, a smutku, protože to naznačovalo, že je mu očividně zle. Strašně moc zle.
První instinkt byl bránit se, poslat mu výčet všech jeho chyb, připomenout mu, jak moc mi ublížil on. Ale pak jsem se nadechla. K čemu by to bylo? Jen bychom se navzájem hlouběji potopili do bažiny negativity. A já už tam být nechtěla. Věděla jsem, že co se týče něj, jsem udělala maximum. Nebyla jsem svatá, to ne, ale snažila jsem se. Opravdu.
Druhý instinkt byl ignorovat to. Prostě to nechat být. Jenže to nešlo. Ta věta se mi usadila v hlavě jako otravný parazit. „Zničila jsi mi život.“ Pořád dokola. Cítila jsem se divně, provinile, i když jsem věděla, že to nedává smysl. Nikdo nemůže zničit někomu život, pokud ten někdo sám nechce, aby mu ho zničil. Každý si přece neseme zodpovědnost za své štěstí.
A pak mě to napadlo. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která mi vyprávěla o své terapeutce, jak jí pomohla s rozchodem a se všemi těmi hlubokými zraněními, které si v sobě nosila. Nebyla to okamžitá spása, ale postupná práce, pomalé odkrývání vrstev a učení se, jak se vypořádat s bolestí. Můj ex zjevně prožíval něco podobného, jen s tím rozdílem, že to projektoval na mě.
Tak jsem otevřela prohlížeč. Vyhledala jsem odkaz na stránky terapeutky, té, o které mi kamarádka básnila. A bez dlouhého přemýšlení, bez sebelítosti, bez hořkosti, jsem mu ho poslala. Jednoduché, čisté. Nic k tomu. Žádná zpráva, žádné vysvětlování. Jen ten odkaz. Protože co jiného jsem mohla udělat? Nemohla jsem mu dát štěstí, nemohla jsem ho „opravit“. Jediné, co jsem mohla, bylo ukázat mu směr, kudy se vydat, aby si pomohl sám.
Nevím, jestli si ten odkaz otevřel. Nevím, jestli se objednal. Nevím nic. A upřímně, ani vědět nepotřebuji. Udělala jsem, co jsem cítila, že je správné. Nabídla jsem mu možnost, nástroj, který mu možná pomůže. Zbytek už je na něm.
Důležité je, že jsem se nenechala vtáhnout zpět do dramatu, do obviňování, do té toxické spirály, ze které jsme se oba tak dlouho snažili dostat. Je to zvláštní pocit. Pocit klidu. Pocit, že jsem si uchovala svou důstojnost a zároveň projevila empatii, aniž bych si nechala vnutit jeho bolest. A to je pro mě víc než jakákoli obrana nebo protiútok.
