Článek
Poctivě jsem si odpracoval všechny ty roky. Ranní vstávání, nervy v práci, občas nějaká ta přesčasová hodinka. Ale vždycky jsem si říkal: „Jen vydrž, Franto, až budeš v důchodu, to si budeš žít jako král!“ V hlavě jsem si maloval obrázky sebe sama s batohem na zádech někde v Alpách, s foťákem v ruce u Eiffelovky nebo s drinkem na pláži v Thajsku. Měl jsem našetřené nějaké peníze, mapy světa prostudované křížem krážem a cestovní pas voněl novotou.
No, realita je malinko… odlišná. Místo toulání se po světě se toulám mezi hračkami v obýváku. Místo ochutnávání exotických jídel vařím už po sté páté špagety s kečupem. A místo relaxace na pláži řeším, kdo komu ukradl kostičku lega. Vítejte v mém důchodu snů… tedy, v důchodu na hlídání.
Za všechno samozřejmě můžou moje milované děti. Ty si totiž usmyslely, že kariéra je důležitější než tatínkovy cestovatelské sny. A tak, když potřebují pohlídat ty své dva malé ďáblíky, automaticky volají mě. Prý jsem ten nejlepší děda na světě. No, co jim na to mám říct? Sice mi lichotí, ale moje letenky do Řecka na to nějak neberou ohled.
Ti moji vnuci, Pepa a Anička, jsou kapitola sama pro sebe. Pepovi je šest a v hlavě má snad tryskáč. Neposedí ani vteřinu, na všechno se ptá a jeho energie by mohla pohánět menší elektrárnu. Aničce jsou čtyři a je to taková malá roztomilá teroristka. Vypadá jako andílek, ale dokáže během pěti minut obrátit celý byt vzhůru nohama. A samozřejmě, oba dva mají naprosto neodolatelný kukuč, takže jim člověk nakonec skoro všechno odpustí. Skoro.
Můj den začíná obvykle kolem sedmé ráno, kdy se ozve zvonek a za dveřmi stojí moje usměvavá dcera s dvěma ospalými tvářičkami. „Ahoj tati, my už musíme letět, měj se hezky!“ A než se naděju, už jsem sám s těmi dvěma torpédy. Následuje snídaně, která se často mění v boj o poslední kousek rohlíku. Pak přichází na řadu vymýšlení programu. Zoo už byla pětkrát, na hřišti se Pepa popral s klukem o lopatku a Anička tam snědla půlku pískoviště. Takže co dál? Občas zkusím navrhnout nějakou klidnější aktivitu, třeba prohlížení knížek. To obvykle končí tím, že Pepa knížku roztrhá a Anička si z ní udělá čepici. Pak následuje malování. To je sice fajn, ale po chvíli zjistím, že kromě papíru jsou pomalované i stěny, stůl a v horším případě i já. Odpoledne je ve znamení „padla“. To znamená, že já bych si konečně mohl na chvíli sednout a třeba si přečíst noviny nebo pustit televizi. Ale ouha! Pepa zrovna objevil, že dědova pleš je skvělá na bubnování, a Anička si usmyslela, že mi udělá nový účes z modelíny. Takže o klidu si můžu nechat jen zdát. Večer, když konečně dorazí vyčerpaní rodiče a odvedou si ty své ratolesti, padnu do křesla jako podťatý. Jsem tak unavený, že ani nemám sílu přepnout program na televizi. A o nějakém cestování si můžu nechat jen zdát. Místo toho si prohlížím fotky z mých mladých let, kdy jsem s batohem na zádech brázdil Evropu. Ach, to byly časy!
Občas si říkám, jestli jsem si ten důchod vůbec představoval správně. Možná jsem měl víc myslet na to, že mít děti znamená mít i vnoučata. A že ti vnoučata sice dokážou člověka pěkně prohnat, ale zároveň do života přinášejí spoustu radosti a smíchu. Tedy, smíchu spíš u nich, já se většinou jen potím. Ale abych nebyl jenom negativní, musím přiznat, že občas se stane i něco hezkého. Třeba když mi Pepa nakreslí obrázek s nápisem „Mám tě rád, dědo!“ nebo když mi Anička s rozzářenýma očima vypráví o své kamarádce. V tu chvíli si řeknu, že to hlídání vnoučat vlastně není tak špatné. I když moje cestovatelské sny musejí ještě chvíli počkat.
Možná, až ti moji dva raubíři trochu povyrostou, budu mít zase čas na sebe. Možná si pak konečně sbalím ten batoh a vyrazím do světa. Ale kdo ví? Třeba mi mezitím přibude další vnouče a já budu zase vyměňovat Alpy za prolézačky a Eiffelovku za pískoviště. A víte co? Ono to vlastně ani tak nevadí. Protože ten smích a ta radost v dětských očích… to je přece to nejlepší cestování na světě. I když trochu náročnější.
