Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že si z obyčejného blešího trhu přinesu domů víc než jen prachem pokrytou dekoraci. Byl to jeden z těch sobotních dnů, kdy nemáte žádný plán, jen se touláte městem, pijete kávu z kelímku a koukáte na věci, které vlastně nepotřebujete.
A pak jsem ho uviděla.
Obraz stál opřený o bednu plnou starých knih a porcelánových hrnků bez oušek. Byl zvláštní. Na první pohled obyčejná krajina – louka, pár stromů, malé jezírko. Ale barvy byly nějak jiné, zvláštně živé a hluboké. Vypadalo to, jako by se v té vodní hladině něco odráželo… něco, co jsem neuměla pojmenovat.
„Kolik za ten obraz?“ zeptala jsem se prodavače, takového unaveného pána v džínové bundě.
„Tisíc,“ řekl bez zájmu.
Moc jsem neváhala. Ani jsem netušila proč, ale obraz jsem si odnesla domů. Jen tak. Protože se mi líbil.
Doma jsem ho opřela o stěnu a pak jsem na něj několik dní jen koukala. Vždycky mě k sobě nějak přitahoval. A tak jsem se rozhodla, že ho ukážu známému – Jirkovi. Ten je totiž do umění blázen. Sbírá staré grafiky, zná všechny možné autory a občas vám k náhodně nalezenému kusu nábytku řekne víc, než byste sami chtěli slyšet.
Když obraz uviděl, ztuhl.
„Kde… kde jsi to vzala?“ zeptal se tiše.
„Na bazaru, proč?“
Jirka si klekl k obrazu, přejel prstem po signatuře v rohu a zadíval se na mě tím pohledem, který říká sedni si, tohle bude na dlouho.
„Tohle maloval Vávra,“ řekl.
Jméno mi nic neříkalo. „A to má jako být kdo?“
Jirka se nadechl a začal vyprávět.
Podle něj byl autor, jistý Josef Vávra, talentovaný malíř z menšího města. Maloval nádherné krajiny, ale nikdy se mu nepovedlo prorazit. Byl uzavřený, trochu podivín, a jeho obrazy prý často skrývaly zvláštní detaily – jako kdyby v nich byl zakódovaný nějaký příběh.
Pak se Jirka odmlčel. „Tenhle konkrétní obraz… ten má svůj vlastní příběh,“ řekl.
Vávra ho údajně maloval krátce po smrti své manželky. Byli spolu celý život, ale zemřela nečekaně. Po její smrti se prý vrátil k jezírku, kam spolu chodili, a celé týdny tam seděl. A právě z toho místa vznikl obraz, který teď stál u mě v obýváku.
„A teď to zvláštní,“ pokračoval Jirka. „Podle lidí, co ho znali, tvrdil, že v hladině toho jezírka vidí tvář své ženy. Nikdy prý nepřestal věřit, že se tam s ní může setkat. A když obraz dokončil, už nikdy žádný další neprodal. Tenhle kus měl zůstat u něj.“
Přiznávám, trochu mi přeběhl mráz po zádech. Otočila jsem obraz a opravdu – na zadní straně byla malým písmem napsaná věta: Pro tu, která vždy zůstane.
Jirka mi řekl, že obraz se zřejmě dostal na bazar až po Vávrově smrti. Nejspíš ho někdo prodal spolu s dalšími věcmi z jeho domu, aniž by tušil jeho příběh.
Od té chvíle jsem na obraz koukala jinak. Už to nebyla jen hezká krajina. Byla to vzpomínka, kus cizího života, kus lásky a bolesti někoho, koho jsem nikdy nepotkala.
Obraz jsem si nechala. Visí v obýváku a čas od času mě někdo přijde navštívit a zeptá se, proč mám na zdi tak obyčejnou krajinu. Usměji se a řeknu: „To není obyčejná krajina. To je příběh.“
A někdy, když je večer a světlo dopadá na plátno pod určitým úhlem, mám pocit, že v jezírku se opravdu něco odráží. A pokaždé si na chvíli představím, že i Vávra se někde, v jiném světě, dívá na svou ženu – přesně tak, jako ji viděl on.
