Článek
Dovolená je ten čas, kdy si člověk chce odpočinout. Vypnout hlavu, opálit se, dobře se najíst, možná si dát drink u bazénu a zapomenout na každodenní starosti. My s manželem jsme si po dlouhé době dopřáli týden u moře. Všechno bylo dokonalé – slunce svítilo, hotel měl výhled na pláž a snídaně byly tak bohaté, že jsem měla chuť si na talíř nandat i věci, o kterých jsem netušila, co jsou.
Jediné, co mě trochu zaráželo, byl manželův mobil. Ne, že by ho nedával z ruky, ale občas, když mu cinkla notifikace, obrazovka bleskla tak rychle pryč, že by ji nezachytila ani rychlá kamera. Párkrát jsem se zeptala: „Kdo píše?“ a on vždycky neurčitě mávl rukou. „Ale, nic důležitého.“
Pravda je, že já nejsem typ, co by běžně prohledával partnerovi telefon. Ale víte, jak to je – jste spolu na hotelovém pokoji, on jde na sprchu, mobil leží na stolku… a vaše vnitřní detektivka se probudí.
Říkala jsem si: Nepodívám se. To se nedělá. Ale pak jsem si vzpomněla, že jsme plánovali výlety a že možná má uložené nějaké fotky map nebo památek. Ano, přesně tak – čistě praktický důvod. Aspoň jsem si to v tu chvíli namlouvala.
Odblokovala jsem telefon (což šlo snadno, jeho kód znám už roky) a zamířila do galerie. Čekala jsem fotky pláže, hotelového baru a možná pár našich společných selfie. Jenže už první náhled mi zvedl obočí.
Fotka č. 1: Náš hotelový pokoj… ale vyfocený tak, že jsem si nebyla jistá, jestli to fotil kvůli mně, nebo kvůli tomu, že chtěl zdokumentovat křivě pověšený obraz nad postelí.
Fotka č. 2: Moje nohy v sandálech, zjevně focené, když jsem šla před ním po promenádě. To mě trochu pobavilo – aha, tak tohle máš v galerii schované.
Fotka č. 3: A tady to začalo být zvláštní. Na obrázku byla kočka. Ale ne naše kočka, protože žádnou nemáme. Byla to pouliční kočka, kterou jsme zahlédli včera u přístavu. A pod fotkou… dalších pět fotek té samé kočky z různých úhlů.
Říkala jsem si: Dobře, to je podivné, ale asi ho prostě zaujala. Ale když jsem pokračovala dál, galerie se začala měnit v jakýsi bizarní fotoarchiv naší dovolené:
– Sada fotek hotelového bufetu, detailně zachycující každý druh sýra.
– Tři fotky stejného starého pána, kterého potkáváme každé ráno na pláži – pán zřejmě sbírá mušle.
– Série selfie, na kterých manžel zkouší různé úhly svého opálení (to mě dost pobavilo, protože si vždycky hraje na to, že mu na vzhledu nezáleží).
A pak jsem narazila na video. To už jsem byla v napětí. Klikla jsem na něj – a objevila se nahrávka, jak můj manžel natáčí místního kuchaře při přípravě flambovaných palačinek. Video trvalo přes šest minut. Kuchař se styděl, ale můj manžel ho povzbuzoval: „Pokračuj, pokračuj, tohle ukážu doma!“
Najednou jsem se přistihla, že se směji. Protože v tu chvíli mi došlo, že můj manžel prostě fotí a točí všechno, co mu přijde zajímavé. A to, že mobil občas odvrátí, není kvůli žádnému tajemství, ale prostě proto, že tam má sbírku momentek, které by nedávaly smysl nikomu kromě něj.
Když vyšel ze sprchy, seděla jsem na posteli s telefonem v ruce a pobaveným výrazem. „Takže,“ začala jsem, „mám pár otázek. Proč máš v galerii deset fotek té kočky z přístavu?“ Usmál se. „Protože byla fotogenická. A možná jsem ji chtěl adoptovat.“
„A ten pán s mušlemi?“ zeptala jsem se dál. „Inspirace na důchod,“ odpověděl bez mrknutí oka.
Nakonec jsme se tomu oba smáli. Z mé „detektivní akce“ se vyklubala jen směšná historka o tom, že můj manžel je ve skrytu duše turistický dokumentarista. A já si uvědomila, že je možná lepší nechat občas ty mobily zamčené – ne proto, že by tam bylo něco hrozného, ale protože některé „tajemství“ jsou prostě jen roztomilé a trochu trapné koníčky.
Dovolenou jsme si užili až do konce, i s vědomím, že vedle mě spí muž, který má v telefonu pokladnici nejrůznějších nesmyslů – od koček, přes palačinky až po moje nohy v sandálech. A i když mě to na chvíli rozhodilo, vlastně jsem byla ráda. Protože jestli je tohle to největší tajemství, které skrývá, tak to beru všemi deseti.
