Článek
Plánujete si dovolenou. Řecko, slunce, pohoda, ouzo, žádné starosti. Představujete si romantické večeře, procházky po pláži, a maximálně nějaké to opožděné letadlo jako největší drama. Ale život, ten si s námi občas rád hraje úplně jinou hru. Mně se to stalo nedávno, když se z mého milého, pohodového partnera, říkejme mu třeba Honza, stal tak trochu akční hrdina. Zmizel, pak se objevil s cizí partou a… tetováním. Dodnes mi z toho občas cuká koutek úst.
Naše cesta do Řecka začala naprosto idylicky. Malý, klidný ostrůvek, tyrkysové moře, taverny s čerstvými mořskými plody. První dny probíhaly přesně podle plánu. Relax, koupání, prozkoumávání zapadlých uliček. Honza byl ve svém živlu, spokojený a usměvavý. Prostě dokonalost. Nikdo by nečekal, že se během jednoho odpoledne změní v hlavního protagonistu nějakého béčkového filmu.
Ten osudný den jsme se domluvili, že si dopřejeme odpolední siestu a pak se potkáme na večeři. Honza šel prý na krátkou procházku, já se natáhla s knížkou. Nic neobvyklého. Hodina, dvě, tři. Začalo se stmívat. Trochu mi to vrtalo hlavou. Honza se vždycky vrací na čas, nebo aspoň napíše SMSku. Telefon nereagoval. Začínala jsem být lehce nervózní. Přece se na tomhle malém ostrově nemůže nic stát, ne?
Šla jsem ho hledat. Prošla jsem uličky, nahlédla do taveren, zkusila pláž. Nikde ani živáčka. Už jsem si začínala představovat ty nejhorší scénáře – únos, amnézie, nebo že ho sežral nějaký mořský netvor. Moje panika rostla úměrně s ubývajícím světlem. Už jsem byla na pokraji volání na české velvyslanectví a místní policii, když vtom…
Zpoza rohu se ozval hluk. Smích, hlasitá řeč, která mi zněla jako řečtina, ale i nějaké cizí, neznámé jazyky. A pak je uvidím. Honza. A s ním skupinka asi pěti naprosto neznámých lidí. Vypadali jako parta motorkářů po celodenním festivalu. Chlapi s dlouhými vlasy a plnovousy, ženy s tetováním, volné oblečení. Všichni se hlasitě bavili a vypadali, že se znají už věčnost. A mezi nimi můj Honza, objímající se s jedním z těch chlapíků, jako by spolu prožili vojnu v Afghánistánu.
Stála jsem tam, schovaná za palmou, a zírala. Nebyla jsem si jistá, jestli vidím správně. Můj Honza, ten, co si na dovolené vždycky radši četl knížku, najednou v centru dění nějaké divné skupiny. A pak se mi zastavil dech. Na jeho levé paži, tam, kde ještě ráno nic nebylo, se rýsovalo čerstvé, rudé tetování. Nějaký abstraktní symbol, který vypadal jako zkřížené rybí kosti a škorpion.
Moje mysl začala pracovat na plné obrátky. Co se, proboha, stalo? Kdo jsou tihle lidé? A proč má sakra tetování? Že by ho unesli a donutili ho se nechat potetovat? Nebo se přidal k nějakému tajnému kultu? Byla jsem v tu chvíli tak zmatená, že jsem zapomněla na to, že se mi ulevilo, že je v pořádku. Převládl pocit naprosté absurdity a hysterie.
Když se konečně parta rozplynula a Honza se s nimi s hlasitým smíchem rozloučil, vydal se směrem k našemu hotelu. Vystartovala jsem ze svého úkrytu a šla mu naproti. „Kde jsi, proboha, byl?!“ vypadlo ze mě, sotva se mi podařilo popadnout dech.
On se na mě podíval a tak nevinně se usmál. „Ahoj! No, tak jsem se prošel a pak jsem potkal tyhle lidi…“ A začal mi vyprávět. Prý se ztratil v nějaké zapadlé uličce, hledal cestu zpátky a narazil na tetovací salon, kde probíhala nějaká party. Jen tak ze zvědavosti nahlédl dovnitř a tam ho prý „adoptovala“ tahle parta místních umělců a bohémů. Pozvali ho dál, dali mu sklenku ouza, a než se nadál, už s nimi seděl, povídal si a poslouchal jejich příběhy. A v zápalu okamžiku, ovlivněn řeckým sluncem a zřejmě i ouzem, se rozhodl, že si nechá udělat to tetování. Prý symbol jejich přátelství a svobody.
Snažila jsem se zpracovat tuhle informaci. Můj Honza, který se bál i píchnutí jehlou u doktora, si nechal udělat tetování. A s naprosto cizími lidmi, které potkal před pár hodinami. To bylo prostě neuvěřitelné. Smích se ve mně mísil se zoufalstvím. „A co mi teď řekneš, že si chceš obarvit vlasy na růžovo a založit motorkářský gang?“ zeptala jsem se s ironií. On se jen usmál a objal mě. „No tak, zase to tak nedramatizuj. Je to jen tetování. A ta parta byla skvělá! Zítra jdeme všichni na pláž, říkali, že mě naučí tančit sirtaki.“
Zbytek dovolené byl pak tak trochu jako sen. Každý den jsme se potkávali s tou „jeho“ partou. Tančili jsme, zpívali, jedli místní speciality. Honza se s nimi cítil naprosto svobodně, jako by k nim patřil odjakživa. A já jsem si uvědomila, že jsem sice ztratila svého klidného partnera, ale získala jsem… no, někoho ještě zajímavějšího. Někoho, kdo mě pořád dokáže překvapit. A hlavně někoho, kdo mi ukázal, že i on má v sobě nečekanou, divokou stránku.
Tohle dobrodružství mi připomnělo, že dovolené jsou od toho, aby nás překvapily. A že i když si něco naplánujeme do posledního detailu, život si vždycky najde cestu, jak nás zaskočit. A někdy je to to nejlepší, co se nám může stát. Protože i když vás partner na chvíli zmizí a vrátí se s tetováním a divnou partou, aspoň víte, že s ním nikdy nebude nuda. A to je pro mě víc než jakákoli nudná, předvídatelná dovolená. A taky už vím, že před odjezdem na dovolenou musím Honzovi zkontrolovat ramena. Nikdy nevíte, s čím se vrátí příště.
