Článek
Ještě teď mi zní v uších ta osudná věta. Dovolená v plném proudu, slunce pálí, zmrzlina teče proudem a pohoda střídá pohodu. A pak to přijde. Z úst mé tchyně, která do té doby jen shovívavě přihlížela mým marným pokusům o opálení, vypadne perla: „Neměla by sis raději vzít ty celkové plavky? Přeci jen, kvůli dětem…“
V první vteřině jsem myslela, že jsem se přeslechla. Dětem? Jak proboha souvisí mé plavky s mými dětmi? Jako by můj bikinový model mohl nějakým záhadným způsobem traumatizovat jejich křehké dětské duše. Představila jsem si, jak se moje děti po návratu z dovolené hrnou k psychologovi a svěřují se s nočními můrami o jejich matce v dvoudílných plavkách. „Bylo to strašné, pane doktore! Všude kůže! Nahá kůže! A ty jizvy po porodu! Hrůza!“
Než jsem se stačila vzpamatovat z prvotního šoku, tchyně už pokračovala: „Víš, přeci jen už nejsi nejmladší. A ty tvé… partie… už nejsou, co bývaly.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty hodiny strávené v posilovně, na to, jak jsem poctivě posilovala a umírala na elipticalu. Všechno marné! V očích mé tchyně jsem zřejmě spadala do kategorie „nemladá a rosolovitá“. Připadala jsem si jako nepovedený pudink, který se snaží udržet tvar, ale marně.
Samozřejmě jsem se snažila zachovat chladnou hlavu. „Ale maminko,“ začala jsem diplomaticky, „vždyť jsem se snažila cvičit. A myslím, že mi to celkem jde.“ Tchyně jen mávla rukou. „Cvičení necvičení, na tohle už to prostě není.“ V tu chvíli jsem si představila, jak se na mě v bazénu vrhnou mé děti, ukážou na mé břicho a zvolají: „Fuj, maminko, to je jako želé!“ A pak se znechuceně odvrátí a začnou si hrát s nějakou atraktivnější babičkou v celkových plavkách, která je evidentně mnohem lepším vzorem pro jejich budoucí životy.
Nakonec jsem rezignovala. Měla jsem dvě možnosti: buď se pohádat s tchyní a zkazit si zbytek dovolené, nebo si ty proklaté celkové plavky koupit. Vydala jsem se tedy do nejbližšího obchodu s plavkami. Procházela jsem regály a s každým dalším kusem oblečení, který zakrýval víc a víc kůže, jsem se cítila víc a víc jako předmět výsměchu. Připadala jsem si jako nudista v zimní bundě.
Konečně jsem narazila na jeden model. Tmavě modré, s malým volánkem na prsou a decentními puntíky. Vypadaly, jako by je navrhl někdo, kdo se snažil skloubit eleganci s touhou po nenápadnosti. Zkrátka, ideální plavky pro matku, která nechce traumatizovat své děti. Zkusila jsem si je. A světe div se! Necítila jsem se v nich vůbec špatně. Ba naopak. Připadala jsem si v nich tak nějak… bezpečně. Jako bych se schovala do kukly, kde mi nikdo nemůže ublížit pohledem ani slovy.
Když jsem se v nich objevila u bazénu, tchyně spokojeně přikývla. „No vidíš, to je mnohem lepší. Hned to vypadá elegantněji.“ Mé děti si mě ani nevšimli. Byly příliš zaneprázdněny snahou utopit se navzájem v nafukovacím kruhu. Ale to už mi bylo jedno. Vlastně jsem si to užívala. Mohla jsem se v klidu cachtat ve vodě, aniž bych se musela bát, že mi někde něco vyleze nebo že se mi plavky posunou.
A tak jsem se stala celkovou matkou. Ne snad proto, že bych si myslela, že je to pro děti lepší. Ale proto, že mi to přineslo vnitřní klid. Klid, který mi umožnil si dovolenou opravdu užít. A to je přeci to nejdůležitější. Možná, že na tom něco pravdy bylo. Možná, že někdy je lepší schovat se pod vrstvu látky a nechat si své „partie“ pro sebe. A možná, že celkové plavky nejsou jen pro „rosolovité matky“. Možná jsou i pro ty, kteří se chtějí cítit v klidu a bezpečí. A to je, myslím, docela dobrý důvod.
